Článek
Nabídl se, že mi poseká trávník, že prý stejně seká i sobě a že mu to zabere jen chvilku. Zasmála jsem se a poděkovala, že to není třeba, ale trval na tom. Nakonec jsem kývla, protože tráva už byla po kolena a mně se do toho opravdu nechtělo. Večer jsem mu přinesla láhev vína na oplátku. Byl milý, říkal, že to není nutné, že to udělal rád. Tehdy jsem měla pocit, že jsem poznala jednoho z těch sousedů, co mají ještě v sobě tu starou slušnost a ochotu. Kéž bych u toho zůstala.
Když se pomoc změní v zájem
Druhý den ráno jsem si všimla, že se něco změnilo. Z mého okna bylo vidět, že se Marek zdržuje víc než obvykle. Chodil kolem plotu, kontroloval, jestli jsem doma, a dokonce se mi několikrát snažil zamávat. Myslela jsem, že se mi to zdá, že jen prochází. Ale večer, když jsem věšela prádlo, přišel zase. Tentokrát s tím, že by se mi mohl podívat i na okapy, prý jsou ucpané a on má žebřík. Byla jsem zaskočená, odmítla jsem, že to zvládnu sama.
Jenže tím to neskončilo. Začal se objevovat čím dál častěji. Každé ráno, když jsem šla do práce, stál u branky a měl připravený nějaký důvod, proč zrovna potřebuje mluvit. Jednou mi donesl noviny, jindy kávu z benzínky, prý omylem koupil dvě. Bylo to zvláštní. Nebyl nezdvořilý, ale ten jeho zájem byl až moc.
Nečekané zjištění
Večer jsem si všimla, že něco chybí. Zahradní hadice, kterou jsem nechávala stočenou za domem, byla pryč. Nejdřív jsem si myslela, že ji někdo ukradl. Ale když jsem druhý den přišla z práce, ležela opět na svém místě čistá, smotaná, dokonce i s novou koncovkou. Na první pohled to vypadalo jako milé gesto, ale něco mi na tom nesedělo.
Začala jsem si všímat detailů. Moje branka nebyla zamčená tak, jak jsem ji nechala. V trávě zůstávaly stopy bot, i když jsem nebyla doma. A pak jsem si všimla, že v zemině pod oknem jsou otisky kol. Jako by tam někdo stál s kolem a pozoroval. Srdce mi začalo bušit.
Zahrada, která už není moje
Zkusila jsem si to s ním vyříkat. Když jsem ho potkala, zeptala jsem se na tu hadici. Řekl, že mi ji jen „opravoval“. A že prý když už byl na zahradě, trochu mi upravil i keře, aby se mi tam lépe chodilo. Mluvil klidně, ale tón měl zvláštně vlastnický. Jako by ta zahrada byla jeho. V tu chvíli mi došlo, že to s tím sekáním trávníku nebyla jen sousedská laskavost.
Začala jsem se cítit nepříjemně. Nechtěla jsem dělat scénu, ale najednou jsem měla strach jít na zahradu. Když jsem večer rozsvítila, z oken jsem zahlédla jeho postavu na chodníku. Stál tam a kouřil. Díval se přímo na můj dům.
Když soused ví až moc
Několik dní jsem ho ignorovala. Nepozdravila, nezastavila se. Ale to ho zřejmě jen víc popudilo. Jednou večer jsem našla ve schránce lístek. Stálo na něm, že mám být opatrná, že mi někdo chodí po zahradě. A že on to prý viděl a hlídal. Nepodepsal se, ale rukopis byl jeho. Přestala jsem se cítit v bezpečí.
Po týdnu jsem si koupila malou kameru a namířila ji na branku. Ještě tu noc jsem se probudila na zvuk, který mi připomněl klepání kovu o beton. Ráno jsem si nahrávku pustila. A bylo tam všechno. Jak přichází, rozhlíží se, nakukuje přes plot. Jak bere moji hadici, jak se dotýká květináčů, jak obchází dům. V tu chvíli mi došlo, že to není jen zvláštní soused.
Strach, který mě zamknul doma
Druhý den jsem šla na policii. Ukázala jsem jim záznam, popsala situaci. Řekli, že to není přestupek, dokud mi nevznikne škoda nebo mě neohrozí. Můžu prý zkusit vyzvat ho, ať sem nechodí. Jenže to je těžké, když s vámi ten člověk bydlí přes plot. Začala jsem zamykat i přes den, zatahovat rolety.
Každý krok po zahradě mě děsil. Z místa, které jsem měla ráda, se stal prostor, kterému se vyhýbám. A pokaždé, když slyším zvuk sekačky, ztuhnu. Někdy přemýšlím, jak snadno se může obyčejná sousedská pomoc proměnit v něco znepokojivého. Nežijeme v době, kdy by člověk měl slepě věřit každé nabídce. Někdy za ní může být něco úplně jiného.
Ticho mezi ploty
Po čase jsem se rozhodla, že dům prodám. Možná je to přehnané, ale už tam neumím klidně spát. Soused si teď seče dál pro sebe i pro další kolem. Občas na mě ještě zkusí mávnout, když projíždím autem. Dělám, že ho nevidím.
A pokaždé, když vidím někoho s nabídkou „pomoci“, raději couvnu. Protože od té doby vím, že ne každá sekačka v rukou souseda znamená dobrou vůli.
