Článek
Z obyčejné výzdoby se stala společná soutěž
V našem domě je dvanáct bytů a bydlím tu téměř pětadvacet let. Máme malý společný dvorek, na který vedou okna několika přízemních bytů, včetně mojí ložnice. Před Vánoci jsme tam vždycky umístili pár větví, světýlka kolem zábradlí a na chodbě pověsili věnec. Nic velkého, ale působilo to hezky. Já jsem obvykle pekla perníčky pro děti a sousedka ze třetího patra přinesla stuhu nebo nějaké ozdoby.
Nikdy jsme se nemuseli dlouho domlouvat, protože každý udělal, co mohl, a nikdo neměl potřebu ostatním přikazovat, jak mají svátky slavit. Letos přišla paní Ivana s nápadem, že bychom se mohli zapojit do neoficiální sousedské soutěže o nejkrásněji vyzdobený dům. Vytvořila skupinu v telefonu, poslala několik fotografií velkolepých světelných dekorací a většina sousedů byla nadšená.
Já jsem do skupiny napsala, že se mi líbí teplá světýlka na zábradlí, ale že bych byla ráda, kdyby výzdoba nesvítila přímo do oken. Nikdo na to nereagoval, a tak jsem předpokládala, že jde o samozřejmou věc.
O týden později jsem přišla domů z nákupu a uviděla na dvoře dva muže na štaflích. Upevňovali dlouhý světelný závěs na rám, který stál několik metrů od mého okna. Ivana mi nadšeně vysvětlovala, že světla se budou rozsvěcet už odpoledne a budou viditelná z ulice. Znovu jsem řekla, že moje ložnice je přímo za nimi. Odpověděla, že si mám večer zatáhnout závěsy a že světýlka jsou přece jen na pár týdnů.
Když jsem si postěžovala, přišly výčitky
Večer se světla rozsvítila a já zjistila, že nejde o obyčejné jemné osvětlení. Celý závěs střídal několik barev, chvíli rychle blikal a potom se rozběhl efekt připomínající padající déšť. Když jsem si v ložnici zhasla, barevné záblesky byly vidět i přes závěsy. Několikrát jsem vstala, podívala se na dvorek a čekala, že někdo světla brzy vypne.
Jenže svítila ještě před půlnocí. Druhý den ráno jsem Ivanu poprosila, jestli by šlo nastavit časovač, aby osvětlení končilo nejpozději kolem deváté. Řekla jsem jí, že nikomu nechci kazit výzdobu, jen potřebuji mít večer v ložnici tmu. Tvrdila, že časovač je složitý a že ostatním lidem by připadalo škoda vypínat tak hezkou dekoraci tak brzy.
Následující den jsem do skupiny napsala slušnou zprávu s návrhem, že bychom mohli zkusit světla bez blikání a s automatickým vypínáním. Odpovědi mě nepříjemně překvapily. Jeden soused poznamenal, že když člověk nechce vánoční atmosféru, nemusí ostatním bránit.
Další napsal, že jeho děti mají ze světel radost a že kvůli jedné osobě přece nebudeme všechno měnit. Ivana přidala, že už se za dekorace utratily peníze a lidé se na ně těší. Přitom já jsem nežádala, aby je někdo sundal nebo vyhodil. Chtěla jsem jen, aby neblikaly do mého okna ve chvíli, kdy se snažím spát. Najednou se ale debata točila kolem toho, jestli jsem dostatečně společenská a zda mám vůbec ráda Vánoce. Bylo zvláštní číst podobné poznámky od lidí, se kterými jsem ještě loni na dvoře společně zdobila stromeček.
Nejvíc mě zamrzela reakce pana Libora z vedlejšího bytu. Když byl před dvěma lety po úrazu doma, nosila jsem mu nákupy a občas mu vyzvedávala léky. Myslela jsem si, že mi alespoň on bude rozumět, protože také má okno do dvora. Jenže napsal, že jemu světla nevadí a že bych se měla naučit dělat kompromisy.
Šla jsem se ho proto zeptat osobně. Teprve při rozhovoru jsem zjistila, že on má ložnici na druhé straně bytu a na dvorek mu vede pouze okno z kuchyně. Když jsem mu ukázala fotografii své ložnice po zhasnutí, přestal se usmívat. Řekl, že netušil, jak silné světlo tam proniká. Poprosila jsem ho, aby se na dvůr přišel podívat večer, ne jen odpoledne, kdy se dekorace rozsvěcuje. Souhlasil a přivedl s sebou ještě dva sousedy.
Nakonec stačilo přijít se podívat z druhé strany okna
Když stáli v mojí zhasnuté ložnici a sledovali blikající barvy na stropě, jeden z nich sám řekl, že by v tom spát nechtěl. Nečekala jsem, že se všechno okamžitě vyřeší, ale alespoň jsme přestali mluvit o tom, zda mám ráda Vánoce. Libor navrhl, že pomůže zapojit jednoduchý časovač, který se dá koupit za pár stovek.
Další soused přišel s nápadem přepnout světla na stálé teplé svícení a část dekorace přesunout na zábradlí u vstupu, kde nebude nikomu svítit přímo do oken. Když jsme návrh představili ostatním, většina s ním souhlasila. Ivana byla zpočátku uražená. Říkala, že se snažila pro dům udělat něco hezkého a místo poděkování slyší jen připomínky. Vysvětlila jsem jí, že jsem si její práce všimla a vážím si jí, ale že ani dobrý nápad nemůže znamenat, že někdo jiný nebude mít v noci klid.
Teď se na dvoře světla rozsvěcují každý podvečer a krátce po deváté sama zhasnou. Vypadají krásně a děti se u nich pořád rády zastavují. Někteří sousedé se mi omluvili, jiní už o celé věci nemluví. Já jsem letos stejně jako vždycky upekla perníčky a dala je na společný stůl na chodbě.
Ivana si jeden vzala a řekla, že příští rok bychom mohli výzdobu plánovat dřív. Odpověděla jsem, že to bude určitě lepší. Nemám potřebu jí nic vyčítat, ale na ten večer, kdy mě téměř celý dům označil za kazisvěta, jen proto, že jsem chtěla ve své ložnici tmu, nezapomenu. Vánoční nálada podle mě nevzniká z počtu světýlek. Pozná se také podle toho, jestli si lidé dokážou navzájem naslouchat, když někdo řekne, že mu něco vadí.
Zdroj: autorský text








