Článek
Nečekaný dárek
Se sousedkou bydlíme na patře už několik let. Nikdy jsme se spolu nijak zvlášť nebavily, ale vždycky jsme si říkaly alespoň dobrý den. Věděla jsem, že je dost všímavá, že sleduje, kdo kdy přijde a odejde, a že se ráda baví s ostatními v domě o tom, co se kde děje. Brala jsem to tak, že některé lidi prostě baví vědět víc o druhých než o sobě.
Když jednou odpoledne zazvonila a s úsměvem mi podávala ještě teplou bábovku, měla jsem pocit, že se možná snaží navázat přátelství. Bylo to milé, zvlášť když jsem po práci seděla doma sama a necítila se zrovna nejlépe. Poděkovala jsem, vzala si talíř s upečenou bábovkou a nabídla jí, jestli nechce na chvíli dál. Omluvila se, že spěchá, a hned se otočila k odchodu.
Chuť, která změnila náladu
Nakrájela jsem si kousek a udělala si k tomu čaj. Už po prvním soustu jsem ale měla zvláštní pocit. Ne, že by ta bábovka byla špatná, byla dokonce dobrá, ale přepadl mě neklid. Najednou mi došlo, že tahle sousedka nedělá nic jen tak. Že když mi něco dává, má to svůj důvod.
A taky že ano. Ještě ten večer mi zvonila znovu. Tentokrát bez bábovky, zato s výrazem člověka, který ví, že mě dostal. Sedla si ke mně do kuchyně a začala povídat, jak je v domě drahé topení, jak někteří lidé platí víc než jiní, a jak by bylo fér se domluvit, že se budou všichni podílet spravedlivě. Až po chvíli jsem pochopila, že nemluví o všech. Mluvila o mně.
Co bylo za tím
Prý jsem doma pořád sama, takže topím zbytečně moc, protože mi není taková zima jako rodinám s dětmi. Navrhla, abych se dobrovolně vzdala části svého podílu na fondu a přispívala víc než ostatní. Když jsem se začala bránit, usmála se a připomněla mi, že ona je v domě už dlouho, zná výbor a že by to pro mě mohlo být nepříjemné, kdyby se proti mně obrátili ostatní.
Najednou mi došlo, že ta bábovka byla jen vstupenka. Chtěla mi ukázat, že jsem jí něco dlužná. Vytvořila situaci, kdy jsem měla pocit, že musím být vstřícná, když už byla tak milá. Jenže právě v tom byla ta past. Nebylo to gesto přátelství, ale způsob, jak mě dostat tam, kde mě potřebovala mít.
Tlak, který neustával
Neřekla jsem jí hned ne. Byla jsem zaskočená a jen jsem slíbila, že o tom popřemýšlím. Od té doby se ale tlak stupňoval. Každý den mě někde zastavila. Na chodbě, u schránek, u výtahu a znovu nadhodila, jestli už jsem se rozhodla. Přidala k tomu i poznámky o tom, že prý slyšela, jak u mě hraje televize pozdě do noci, že možná ruším ostatní. Nebo že jsem prý na balkoně kouřila, i když to dělám jen zřídka.
Začala mě sledovat a zpochybňovat i drobnosti. A vždycky to podávala tak, že kdybych souhlasila s jejím návrhem, možná by se o těch věcech přestalo mluvit. Bylo to nepříjemné a začala jsem se cítit v domě jako vetřelec.
Rozhodnutí
Trvalo mi několik týdnů, než jsem v sobě našla sílu říct jí jasné ne. Došlo mi, že kdybych jednou ustoupila, nikdy by to neskončilo. A i když jsem se bála, že si tím znepřátelím sousedy, raději jsem riskovala napětí než to, že bych platila za něco, co nedává smysl.
Od té doby se na mě dívá skrz prsty a už mi žádnou bábovku nepřinesla. Někdy si šeptá s ostatními a já mám pocit, že mluví o mně. Ale naučila jsem se chodit hlavou vzhůru a nenechat se zastrašit. Past, do které jsem málem spadla, se mi podařilo včas poznat.
