Článek
S bývalou tchyní Hanou jsme si zůstaly blízké i po mém rozvodu. V osmačtyřiceti jsem začínala v menším přízemním bytě a jedenáctiletého labradora Berta jsme si střídaly půl roku. Znala ho od štěněte. Při předávání jsme spolu večeřely, probíraly její sousedku i moje kolegyně. O jejím synovi jsme skoro nemluvily. Byla jsem ráda, že rozvodem nemusím přijít také o ni.
Když s Bertem odcházela, byt mi připadal prázdný. Chybělo mi jeho funění pod stolem a mrzelo mě, jak ochotně za ní běží. Styděla jsem se za to. Hana mu nikdy neubližovala a naši dohodu dodržovala. Pak jsem při vyzvedávání uviděla, jak mu na schodech podklesly zadní nohy. Zachytila ho za postroj, ale já už se dívala na dvě patra, která měl ještě před sebou.
K veterináři jsme šly společně. Kvůli zhoršené artróze upravil léčbu a doporučil vynechat schody. Přiměřený pravidelný pohyb měl zůstat, podle toho, jak ho Bert snáší. Hana sama řekla, že třetí patro bez výtahu už není rozumné. „Tak bude bydlet u tebe. Ale na naši krátkou procházku si ho brát můžu, viď?“ Odpověděla jsem, že uvidíme, jak mu bude. Přitom jsem slyšela stejné doporučení jako ona.
Nestačilo mi, že zůstal u mě
Hana přinesla jeho pelech a oblíbený míček. Bert jí strkal čenich do tašky, dokud nevyndala i sáček pamlsků. Když sáhla po vodítku, oblékla jsem si bundu také. Venku jsem ji upozorňovala, že jde moc rychle, a u odbočky rozhodla, že se vrátíme. Připadalo mi, že konečně beru jeho zdraví vážně. Hanino mlčení jsem pokládala za souhlas.
Když se chtěla stavit jen pro Berta, odmítla jsem ji. Prý potřebuje hlavně klid. „Schody jsem pochopila. Proč s ním ale nesmím před dům?“ zeptala se. Připomněla jsem veterináře a bolavé klouby. Neřekla jsem přímo, že samostatné procházky zakázal, ale nechala jsem ji, aby si to myslela. Nabídla jsem jí místo toho návštěvu a něco k jídlu.
Bála jsem se, že po vycházce zůstane stát u dveří a bude chtít odejít s ní. Že mu můj byt nestačí. Bert pro mě byl poslední kus společného domova, který jsem nemusela balit do krabic. Při každém jeho radostném vítání Hany jsem měla pocit, že se o něj zase musím dělit. Nahlas jsem ale mluvila jen o tom, co prospívá jeho nohám.
K rybníku jsem ho vzala sama
K rybníku jsme kdysi chodili často. Napadlo mě, že když ho odvezu autem, zvládneme to. Od parkoviště byla cesta delší než jeho současný okruh kolem domu, ale rovná. Bert očichával trávu a já se těšila, až si sednu u vody. Když zpomalil, nechala jsem ho odpočinout. Pak jsme pokračovali. Přesvědčila jsem sama sebe, že už jsme skoro tam.
Vyfotila jsem ho u břehu a dala snímek na svůj profil. Doma hůř vstával. Podle předchozí domluvy jsem zavolala do ordinace, popsala jeho stav a podle pokynů omezila další zátěž. Dívala jsem se, jak se opatrně zvedá k misce, a věděla, že jsem se měla otočit. Ten výlet jsem potřebovala hlavně já.
Hana fotografii viděla. „Se mnou nesmí kolem bloku, ale s tebou může k rybníku?“ Začala jsem vysvětlovat auto a přestávky. Přerušila mě otázkou, jestli bych stejnou cestu dovolila jí. Neodpověděla jsem. Hana řekla, že s přízemím souhlasila právě kvůli Bertovi. Nechce ale chodit někam, kde musí dokazovat, že mu neublíží. Pozvání na večeři odmítla.
Musela jsem říct, proč jsem ji nepouštěla
Chtěla jsem jí zavolat a vysvětlit, že jsem měla strach. Jenže to už slyšela. Když telefon zvedla, přiznala jsem, že jsem žárlila na Bertovu radost z jejího příchodu. A že jsem se schovávala za veterinární doporučení, protože jsem ho chtěla mít jen pro sebe. Hana chvíli mlčela. Pak řekla, že si připadala jako někdo, před kým ho musím chránit.
Nesnažila jsem se ji přesvědčit, že to tak nebylo. Požádala jsem ji, aby se mnou šla na Bertovu kontrolu, pokud bude chtít. Před ní jsem veterináři popsala celou cestu k rybníku, včetně zpomalování. Nechaly jsme si vysvětlit, podle čeho délku vycházek upravovat a kdy se vrátit. Stejná pravidla měla platit pro obě. I kdybych měla vodu na dohled.
Haně jsem nabídla, že s Bertem zase bude chodit sama. Bez mého doprovodu, bez zpráv a fotografií z trasy. Souhlasila, ale dodala, že na společné večeře zatím nemá chuť. Mrzelo mě to. Napadlo mě připomenout, kolik jsme toho spolu prožily, ale nechala jsem to být. Nemusela mi dát hned najevo, že jsme zase v pořádku.
Vodítko jsem jí tentokrát podala
Když přišla pro Berta, měla jsem připravenou celou řadu upozornění. Řekla jsem jí jen, že dnes vstával dobře. Podala jsem jí vodítko a zůstala doma. Po návratu Bert zamířil k misce a Hana položila vodítko na botník. Sama mi pověděla, kde si odpočinul. Nabídla jsem kávu. Odmítla a já ji nepřemlouvala.
Pořád mě někdy píchne, když se za ní Bert rozběhne, a naše večeře mi chybějí. Potřeboval ale změnit bydlení, ne přijít o Hanu. Jsem ráda, že se k němu vrací. Jestli se vrátí i naše blízkost, nemůžu rozhodnout tím, kdy jí dovolím vzít si ho ven.
