Článek
Myslela jsem si, že přijede jako vždy na návštěvu, na kávu, trochu si popovídat. Ale ona místo toho přišla jako inspektorka. A začalo to hned v kuchyni. Ani se pořádně nezeptala, jak se máme, a už otevírala lednici. Prohlížela si obsah, obracela balíčky sýra, nakláněla se nad otevřený jogurt a bez špetky ostychu pronesla: „Tohle fakt jíte?“
Zůstala jsem stát jako opařená. Vedle mě stála moje sedmiletá dcera a ztuhla taky. Ta věta „Tohle fakt jíte?“, se mi zarývala do hlavy jako zatracený háček. Co tím myslí? Že máme málo zeleniny? Že máslo není bio? Nebo že si dovolíme mít v lednici párky? V ten moment mi došlo, že tenhle víkend nebude o pohodě, ale o vysvětlování, obhajování a hlavně o nastavování hranic.
Švagrová je z jiného těsta. Zatímco já vařím tak, aby nám to chutnalo a abychom u toho nezkrachovali, ona jede zdravou výživu ve všech směrech. Dětem nedává cukr, pije jen filtrovanou vodu, maso jí jednou za měsíc, pečivo jen kváskové. Nemám nic proti tomu, ať si každý žije, jak chce. Ale problém nastává, když si někdo myslí, že jeho životní styl je ten jediný správný. A že má právo ho vnášet i tam, kam nebyl pozván.
S kamennou tváří si vytáhla vlastní mléko, nějaké chia pudinky a krabičky s jídlem. „Vím, že toho moc nejíš, co je pro mě vhodné, tak jsem si to radši přivezla,“ řekla, jako by mi tím prokazovala laskavost. Jenže mně to nezní jako laskavost. Zní to jako výtka. Jako by můj domov nebyl dost dobrý. Jako by moje kuchyně nesplňovala její standardy.
A pak to šlo dál. V momentě, kdy jsem začala vařit oběd, klasické kuře na paprice s knedlíkem se postavila vedle mě a prohlásila, že si dá radši jen salát. „Víš, já bych si to tvoje jídlo pak vyčítala. Tolik mouky, tolik masa, tolik omáčky.“ Otočila jsem se na ni a napůl se usmála, napůl zavrčela. „Víš co? Je to moje kuchyně. Moje jídlo. A já tady nevařím s pocitem viny. Tady se vaří s láskou. Kdo chce, jí. Kdo nechce, ať si udělá sám.“
Byla chvíli zticha. Pak pokrčila rameny a šla si do své tašky pro hummus. Můj muž to celé sledoval, ale nezasahoval. Jako by nechtěl zbytečně jitřit vody. Jenže ty vody se dávno rozbouřily. Protože i když jde „jen o jídlo“, ve skutečnosti je to o respektu. O tom, co si dovolíme v cizím domě. O tom, jak (ne)umíme být hostem.
Nejhorší ale přišlo v neděli ráno. Upekla jsem bábovku. Takovou tu klasickou, s cukrem, vajíčky, máslem. Děti si ji daly k snídani a smály se, měly pusy od cukru a smetany a já si říkala, že ten víkend nakonec přece jen není ztracený. Jenže pak švagrová přišla do kuchyně, podívala se na bábovku a zeptala se: „A tohle dáváš dětem běžně?“ Ta otázka nebyla upřímná. Byla to rána. Zpochybnění mojí mateřské role. Mojí péče. Mého přístupu k dětem.
V tu chvíli se ve mně cosi zlomilo. Klidným hlasem jsem jí řekla, že ano, dávám dětem i bábovku. Že jim dělám palačinky, když mají chuť. Že u nás doma nejsou potraviny nástrojem trestu nebo morálky. Že u nás jídlo není strašák, ale radost. A že jestli se jí to nelíbí, nemusí u nás jíst. Ale že se nebude vyvyšovat. Ne v mém domě.
Možná jsem to řekla trochu ostře. Možná v tom bylo víc emocí, než by bylo nutné. Neomlouvám se za to. Jsem unavená z toho, jak si někteří lidé myslí, že mají právo hodnotit ostatní. Že jejich životní styl je ten jediný osvícený. Že přinést si vlastní jídlo na návštěvu je v pořádku, ale dát si buchtu je prohřešek proti zdravému rozumu.
Myslím, že jsme se dostali do doby, kdy jsme na sebe strašně přísní. Kdy se bojíme udělat chybu, dát si koblihu, říct nahlas, že prostě nechceme pít zelený ječmen. A když někdo tuhle přísnost vnáší do cizí domácnosti, jako by tím říkal: „Jsem lepší než ty.“ Jenže v čem? V tom, že si hlídá kalorie? V tom, že má doma fermentované kimchi?
A já nechci, aby moje dcera jednou řešila, jestli je „dost dobrá“, když si dá bábovku. Nechci, aby si myslela, že musí být jako teta, která pije jen kokosovou vodu a má v lednici víc suplementů než jídla.
Chci, aby věděla, že doma se jí s radostí. Že není třeba se omlouvat, když má člověk chuť. A že návštěva je host, ne kontrolor. Možná to někdo nepochopí. Možná to švagrová uvidí jako nedostatek tolerance. Ale podle mě je větší nedostatek nevnímat hranice druhých. Nepoznat, kdy je něco moc.
Když pak v neděli odpoledne odjížděla, podala mi ruku a řekla, že se uvidíme na rodinné oslavě. Neřekla nic o víkendu. A já taky ne. Ale měla jsem v sobě jasno. Až příště přijde, připravím zase jídlo. Uvařím s láskou, co bude chutnat mně a mé rodině. A kdo bude chtít, přidá se. Kdo ne, může se najíst jinde. Ale do mojí lednice mu ruce nepatří.
