Článek
Možná to přišlo plíživě, jako všechno, co bolí. Možná to ve mně zrálo dlouho a já si jen nechtěla připustit, že ve svém snažení dát mu to nejlepší jsem někde přece jen udělala chybu. Ale když mi naposledy řekl, že mě nenávidí a že jsem mu zkazila dětství, protože jsme nikdy nejezdili k moři, v tu chvíli jsem zůstala stát jako omráčená. Ne proto, že by mi to řekl nahlas. Ale protože jsem v jeho očích viděla, že tomu věří.
Vyrůstali jsme v paneláku, kde se sousedi dělili o kočárkárnu, a na dvoře byla prolézačka, která pamatovala lepší časy. Vydělávala jsem jako prodavačka v malém obchodu, jeho táta dělal řidiče, občas brigádničil navíc, aby se nějak zalepily díry v rozpočtu. Peníze jsme neměli nikdy. Ne že by nebylo na jídlo, ale prostě se počítalo všechno. A dovolená u moře byla sen. Nedostupný. Neskutečný. Nezaplacený.
Místo toho jsme jezdili na chaty. Do jižních Čech, na Šumavu, k babičce na vesnici. Sbalili jsme stan, nafukovací matrace, konzervy a špagety, a na týden jsme se stali dobrodruhy. Syn běhal bosý po trávě, chytal ryby, hrál si s ostatními dětmi na indiány, sbíral šišky a večer usínal pod hvězdami. Tehdy jsem si myslela, že mu dáváme všechno, co potřebuje. Že mu ukazujeme svět, i když to nebyl svět s hotelovým bazénem a švédskými stoly.
Roky plynuly. Děti ve škole si vyměňovaly příběhy z Chorvatska, Egypta, Itálie. Nosily mušle, magnetky, fotky z palem. A on vždycky jen mlčel. Myslela jsem, že to chápe. Říkala jsem mu, že moře není všechno. Že i tady máme krásy. Že zážitky nejsou o vzdálenosti, ale o lidech. Usmíval se. Ale asi jen navenek.
Ten den, kdy mi to řekl, jsme se pohádali kvůli hlouposti. Něco kolem školy, nepořádku, jeho přístupu. Byl podrážděný, vzteklý, já unavená z práce a starostí, a pak to prasklo. Řekl to nahlas. Že mě nenávidí. Že jsem mu zkazila dětství. Že všichni kolem jezdili k moři, jen on ne. Že si připadá méněcenný. Že to bylo trapné, být ten jediný, co nikdy nebyl nikde. A že tohle mi nikdy neodpustí.
Zamrazilo mě. Takovou větu od vlastního dítěte nechcete nikdy slyšet. Srdce se vám sevře. Duše se vám rozlomí napůl. A vy jen stojíte, neschopní slova, protože nevíte, jak to napravit. Protože už nemůžete vrátit čas. Nemůžete udělat víc, než jste tehdy udělali. A přesto máte pocit, že jste selhali.
Sedla jsem si a mlčela. On odešel, práskl dveřmi, a já zůstala sama v obýváku, kde se válely fotky z těch chatařských let. Fotky, na kterých se směje. Kde drží klacík jako meč, kde má pusinku špinavou od malin, kde stojí na kraji řeky s prutem v ruce. A říkala jsem si, že to snad nemůže být všechno špatně. Že ty vzpomínky nemohly být zkažené jen tím, že nebyly slané.
