Článek
Přípravy, které ztratily smysl
Každý rok to u nás bývalo stejné. Cukroví, kapr, stromek, dárky pro vnoučata. Letos jsem ale chtěla mít všechno ještě hezčí. Dřív to bývalo tak, že jsme se s mužem o všechno dělili, ale od doby, co je v důchodu, většinu věcí dělám já. Ráda. Těšila jsem se, že konečně zase uvidím syna s rodinou. Vloni totiž přijít nemohli, měli prý moc práce.
Začala jsem péct už začátkem prosince. Dělala jsem jejich oblíbené rohlíčky a linecké, nechala jsem si udělat i nový ubrus a koupila pár ozdob pro vnučku, která zbožňuje světýlka. Už jsem si představovala, jak sedíme všichni u stolu a slyším ten dětský smích, který v našem domě chybí.
Telefonát, který zlomil srdce
Bylo pondělí odpoledne, když mi syn zavolal. Měla jsem zrovna ruce od těsta, tak jsem to nejdřív ani nechtěla brát, ale něco mi říkalo, že bych měla. Na druhém konci se ozval jeho hlas, unavený, trochu nejistý. „Mami, letos asi nepřijedeme,“ řekl po chvíli ticha. Myslela jsem, že jde o žert. Jenže on pokračoval.
Prý to mají s manželkou komplikované, hodně práce, děti unavené, navíc prý bude lepší zůstat doma. Bylo to neurčité, vymlouval se, a já cítila, že něco není v pořádku. Vždyť o práci o Vánocích nikdy nemluvil. „Dobře, jak myslíš,“ řekla jsem nakonec a snažila se znít klidně. Ale uvnitř se mi všechno sevřelo.
Pravý důvod
O pár dní později mi volala sousedka z města, kde syn bydlí. Prý ho potkala na náměstí a že se zmínil, že budou Vánoce trávit s rodinou jeho ženy. V tu chvíli mi to došlo. Nešlo o práci, ani o únavu. Prostě nás nechtěli vidět. Nevěděla jsem, jestli se mám rozplakat, nebo se zlobit. Celé roky jsme se snažili být tu pro něj. Pomáhali jsme mu, když si stavěl dům, hlídali děti, když byli s manželkou v zahraničí.
A teď, když se těšíme, že se zase na chvíli všichni setkáme, dá přednost jejím rodičům. Manžel to nesl těžce. Mlčel, ale viděla jsem, jak ho to vzalo. Seděl v obýváku a dlouho se díval na staré fotky, které jsme měli v albu. Jak tam stojíme u stromku, všichni pohromadě, syn s dcerkou v náručí. Byly to ty nejkrásnější roky, které jsme měli.
Ticho místo smíchu
Vánoce nakonec přišly stejně. Stromek jsme ozdobili, ale světla zářila nějak chladněji. Dárky pro vnoučata zůstaly zabalené pod stromkem, protože jsem je už neměla komu dát. V televizi běžely pohádky, ale my s mužem seděli v tichu. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak prázdný může být dům, když v něm chybí ti, kvůli kterým jste ho kdysi stavěli. Zkusila jsem synovi psát, že mi chybí. Odpověděl krátce, prý se ozve po svátcích. Neozval se. V lednu se konečně zastavil. Přijel sám, bez rodiny. Sedl si do kuchyně, vypadal rozpačitě.
Po chvíli z něj vypadlo, že jeho žena už k nám nechce jezdit. Prý se u nás necítí dobře, že se tu mluví „jen o minulosti“ a že máme „jiné názory“. Bylo to jako rána do obličeje. My, kteří jsme ji od začátku přijali s otevřenou náručí, jsme se teď dozvěděli, že jsme vlastně problém. Syn stál mezi dvěma světy a nevěděl, co říct. Nakonec jen dodal, že to máme pochopit. Že nechce hádky. Odešel dřív, než jsme se stihli na něco zeptat. Dveře se za ním zavřely a já věděla, že tohle už nejsou jen jiné Vánoce. Že se něco mezi námi nenávratně změnilo.
Mezi pochopením a zklamáním
Mluvili jsme o tom s mužem dlouho do noci. Snažila jsem se mu vysvětlit, že možná se syn jen snaží držet rodinu pohromadě, že to dělá pro klid. Ale stejně mě to bolelo. Nešlo o dárky, ani o jídlo. Šlo o to, že jsme se těšili na chvíle, které už možná nikdy nepřijdou. Někdy přemýšlím, jestli jsme někde udělali chybu. Jestli jsme ho moc chránili, nebo naopak málo. Ale možná je to prostě tak. Děti vyrostou, založí si své rodiny a rodiče zůstanou na okraji.
Když jsem po Novém roce uklízela ozdoby, uvědomila jsem si, že jsem si letos nepřála nic jiného než být s rodinou. A i když jsem to přání neřekla nahlas, stejně se nesplnilo. Teď se snažím nedoufat, že příští rok bude jiný. Ale někde uvnitř pořád věřím, že třeba se to zlomí. Že syn si uvědomí, že rodina nejsou jen lidé, se kterými sdílíme adresu, ale i ti, kteří čekají, až se vrátíte domů. Do té doby zůstávají v krabici pod postelí zabalené dárky. Možná je jednou otevřu s vnučkou. A možná už nikdy.
