Článek
Je mi dvaačtyřicet, pracuji v drogerii a po rozvodu žiju s desetiletým Matějem sama. Táta mi tehdy sám nabídl, že ho bude vyzvedávat ze školy a vozit na florbal. V sedmdesáti čtyřech měl dost vlastních zájmů, ale s vnukem býval rád. Posílala jsem mu směny, on mi předem potvrzoval, co zvládne, a já přispívala na benzin. Díky němu jsem mohla brát i služby s pozdějším koncem, které mi finančně pomáhaly.
Byli jsme si blízcí i předtím. Táta mě po rozvodu dokázal vyslechnout, aniž mi připomínal, co jsem měla udělat jinak. Matěj se od něj vracel s vyprávěním o autech a hádankami, které jsem obvykle neuhodla. Když táta potvrdil další rozpis, přestala jsem na odpolední vyzvedávání myslet. Jeho ochotu jsem postupně začala brát jako jistotu.
Vedle táty jsem seděla já
Jeli jsme vyzvednout objednanou polici. Matěj byl ve škole a já se těšila, že s tátou cestou proberu i něco jiného než svoje směny. Při odbočování doprava přehlédl cyklistu jedoucího při kraji vozovky. Vykřikla jsem a táta prudce zabrzdil. Cyklista strhl řídítka a něco na nás zavolal. Nikdo se nezranil, ale ještě na parkovišti se mi třásly ruce.
Táta tvrdil, že se tam ten člověk objevil zničehonic. „Tati, já ti teď Matěje do auta nesvěřím,“ řekla jsem. Podíval se na mě, jako bych ho urazila. „Z jedné chyby děláš, že už nejsem schopný řídit.“ Nedokázala jsem ho uklidnit slibem, že mě to přejde. Pořád jsem viděla před kapotou cyklistovo zadní kolo.
Navrhla jsem autobus. V tu chvíli mi připadalo, že se mění jen dopravní prostředek. Táta mi vysvětlil přestup cestou ke škole, čekání u haly a kopec od zastávky k našemu domu. Nic mi neslíbil. Nejbližší vyzvednutí jsem zajistila výměnou směny, ale mrzelo mě, že mi rovnou nenabídl jinou možnost.
Už jsem myslela na další směny
Když jsem s Matějem absolvovala cestu ze školy na trénink sama, pochopila jsem, o čem táta mluvil. Autobus nám ujel před nosem, u haly nebylo kde se schovat před deštěm a domů jsme šli s těžkou sportovní taškou. Pro mě to byla nepříjemná cesta. Po tátovi jsem chtěla, aby ji pravidelně přidal ke svému programu, jako by ho nic nestála.
Táta mi zavolal, že si objednal kondiční jízdu. Nenavrhla jsem mu ji. Chtěl názor někoho, kdo ho zná jen jako řidiče, a ne jako starého otce. Byla jsem ráda, že to bere vážně. Současně jsem se přistihla, že už doufám, že táta zase začne Matěje vyzvedávat a já nebudu muset měnit směny. Další sjednané služby jsem zatím pokryla dočasnými výměnami s kolegyněmi.
Po jízdě mi řekl, že instruktor musel zasáhnout do řízení a doporučil mu lékařské posouzení. Táta se objednal a dodal, že do vyšetření za volant nesedne. Chvíli jsem mlčela. Pak jsem se zeptala: „A když ti doktor řízení nechá, mohl bys zase vyzvedávat Matěje?“
On se bál, já hledala řešení
„Já teď nevím, jestli si vůbec ještě troufnu sednout za volant.“ Jeho odpověď mě zaskočila. Do té chvíle jsem si představovala, že čekáme na jednoduché ano, nebo ne. Nenapadlo mě, že ani příznivý výsledek nemusí tátovi vrátit jistotu. Začala jsem vysvětlovat, že se jen potřebuju domluvit v práci, a slyšela, jak znovu mluvím hlavně o sobě.
Táta mě přerušil. „Nejdřív jsi mi řekla, že se mnou kluka nepustíš. To mě bolelo, ale rozumím tomu. Teď ti říkám, že mám sám strach, a ty už potřebuješ, abych zase jezdil.“ Chtěla jsem namítnout, že jsem to tak nemyslela. Jenže přesně na to jsem se ho zeptala.
Omluvila jsem se mu za tu otázku. Za to, že mi přiznal obavu a já začala řešit svoje směny. Řekla jsem, že na rozhodnutí o Matějových cestách trvám, ale ani případný souhlas lékaře nebudu brát jako příslib dalších odvozů. Táta jen přikývl. Nechtěla jsem po něm, aby mi hned řekl, co tedy bude dělat. Sama jsem ještě měla potřebu něco zachraňovat a raději jsem chvíli mlčela.
Požádal mě, abych počkala
S vedoucí jsem upravila dostupnost pro další rozpis. Už sjednané směny jsem dokončila díky výměnám a obtížně dostupný trénink jsme zatím vynechali. Matějovi jsem vysvětlila, že děda teď neřídí, ale pořád k němu můžeme chodit. Při návštěvě táta mezi řečí přiznal, že se mu samotnému na vyšetření nechce. Nabídla jsem doprovod. Dodala jsem, že do ordinace s ním půjdu jen tehdy, pokud bude chtít.
O odvoz si zavolal sám. Začal tím, že spojení k lékaři je špatné a musel by moc brzy vstávat. Neptala jsem se, jestli jde opravdu jen o autobus. Před ordinací se zastavil. „Dovnitř půjdu sám. Ale byla bys tady, než vyjdu?“ Sedla jsem si v čekárně a on zaklepal.
Jeho pomoc mi chybí a nevím, jak vyšetření dopadne ani jestli ještě bude chtít řídit. Cestou k lékaři jsem měla chuť se na to znovu zeptat. Neudělala jsem to. Počkat tam na něj pro mě tentokrát neznamenalo čekat také na odpověď, kdo vyzvedne Matěje.
Zdroje: autorský text
