Článek
Jenže postupem času mi začalo být jasné, že problém je hlubší. A že já jsem jeho problém. S přítelem jsme spolu třetím rokem. Než jsme se poznali, měl vztah s jinou ženou, která byla rodinou milována. To slovo nepřeháním do dneška se o ní mluví jako o „té hodné Monice“, i když už je to dávno, co se rozešli.
Měla jsem pocit, že proti téhle vzpomínce nemám šanci. Nikdy mi nikdo neřekl nic přímo, ale ve vzduchu viselo, že mě berou spíš jako přechodnou známost než partnerku, se kterou jejich syn opravdu plánuje život.
Všechno se zlomilo o loňských Vánocích. Po večeři se ke mně tchán sklonil a polohlasem řekl větu, na kterou nezapomenu: „Nechci, aby ses urazila, Edito, ale bylo by lepší, kdybys příště nechodila. Kvůli klidu v rodině.“ Chvíli jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Ale opakoval to, tentokrát už nahlas. V místnosti ztichlo a já jen koukala na partnera, který neřekl ani slovo.
Doma jsme se pak pohádali. Ne kvůli tomu, co řekl tchán na to jsem byla už příliš otupělá, ale kvůli tomu, že se mě nezastal. Prý nechtěl „dělat scény“ a prý chápe, že jeho táta „má na všechno nějaký názor“. Ať si je klidně má, ale proč bych kvůli němu měla být vymazaná z rodinného života?
Začala jsem se ptát, co je vlastně ten slavný klid, o kterém všichni mluví. Jestli to znamená, že se budou pořád dělat, že neexistuju. Že budou slavit narozeniny a svátky, zatímco já budu sedět doma. Nebo že budu chodit na oslavy s vědomím, že jsem tam jen tolerovaná a nechtěná.
Od té doby jsem na žádné rodinné akci nebyla. Ne proto, že bych si to sama přála. Ale protože už nechci znovu slyšet, že moje přítomnost narušuje „pohodu“. A víš co? Mrzí mě to. Mrzí mě, že kvůli jednomu člověku přišel partner o to, co jsme mohli mít jako pár.
Normální vztah s rodinou, společné chvíle, zážitky. Ale zároveň si říkám, že pokud mě někdo nechce přijmout ani po třech letech, možná není problém ve mně. Možná ten klid, který si tak úpěnlivě přejí, vlastně vůbec neexistuje.
