Článek
Instruktor byl nervózní víc než já, mluvil rychle, brzdil mi do toho a pořád na mě zvýšeným hlasem něco vyčítal. Odešla jsem z auta v slzách a s přesvědčením, že řízení není pro mě.
O dva roky později jsem se zamilovala do kluka, který měl tátu pohodáře, automechanika, co jezdil dodávkou, jako by to bylo kolo. Když se dozvěděl, že se bojím řídit, řekl jen: „Tak to spolu zkusíme. V klidu, bez stresu.“
První lekce byla… nezapomenutelná
Sedla jsem si za volant jejich starého Peugeota, ruce se mi třásly a celá jsem byla zpocená, i když byla zima. Tchán si sedl vedle mě, přicvakl si pás, složil ruce do klína a řekl: „Nech to auto dělat, co umí. A ty se jen dívej dopředu.“ Prvních pár minut jsme jen popojížděli po parkovišti, ale on mě neustále uklidňoval. Chválil mě i za rozjezd, co se cukal, a když mi to chcíplo, mávl rukou: „To se stává i mně, a to jezdím třicet let.“
Postupně jsme se vydali i na menší silnice, později do provozu. Tchán byl klidný, občas pobavený, jen když jsem chtěla dát blinkr a zapnula jsem stěrače. Ale nikdy nekřičel. Jen jednou jsem si všimla, že se pevně drží madla nad dveřmi a dýchá zhluboka. „Všechno v pohodě?“ zeptala jsem se. „Jojo, jen… mě napadlo, že to dneska vezmeme domů oklikou,“ odpověděl, zatímco jsme vjeli do jednosměrky.
Zkoušku jsem zvládla napodruhé s instruktorem, který byl věcný a tichý. Ale v hlavě jsem pořád slyšela tchánovy věty: „Řidič se není z papírů, ale z praxe. Každý se někdy bojí. A nejlepší, co můžeš udělat, je jet dál.“
Vzpomínky, které zůstávají
Dnes řídím skoro denně. Neříkám, že jsem profík, ale silnice se už nebojím. A pokaždé, když někam jedu, si na něj vzpomenu. Na to, jak mi věřil, i když jsem nevěřila sama sobě. Jak riskoval svoje nervy i auto, jen aby mi dal klid a odvahu.
Tchán už mezi námi není. Ale jeho slova a ten nezaměnitelný klid, který kolem sebe měl, si nesu v sobě pokaždé, když držím volant. A jsem mu za to vděčná víc, než jsem mu kdy stihla říct.
