Článek
Jenže jeden prvek do našeho života vstoupil už od samotného počátku a dnes mám pocit, že mi ničí nejen nervy, ale celé manželství. Je to moje tchyně. Od prvního dne dává najevo, že mě nepovažuje za dost dobrou pro svého syna.
Ze začátku jsem se snažila nevšímat si toho. Říkala jsem si, že si třeba na mě musí zvyknout, že nejsem součástí jejich rodiny odjakživa a že časem pochopí, že to se mnou její syn myslí vážně. Jenže to nebylo o zvyku. Ona mě prostě odmítla hned, co mě poznala, a od té chvíle dává neustále najevo, že pro ni nejsem rovnocenný partner. Zatímco k manželovi se chová mile, usměvavě a starostlivě, se mnou jedná povýšeně, přehlíživě a občas až zlomyslně. A co je nejhorší, někdy mám pocit, že se opravdu snaží naše manželství narušit.
Vzpomínám si na jednu z prvních návštěv u nich doma. Seděli jsme u stolu, ona přinesla jídlo a během večeře se najednou začala vyptávat, jak moc dobře umím vařit. Zkoušela mě otázkami, jestli vůbec zvládnu připravit nějaké klasické české jídlo, a když jsem řekla, že svíčkovou zatím ne, protože jsem se na ni necítila, jen se ušklíbla a dodala něco ve smyslu, že snad se to jednou naučím, jinak její syn bude hladovět. Byla jsem zaskočená, ale mlčela jsem. Manžel se tehdy jen usmál, bral to jako legraci, ale mně to legrace nepřišla.
Časem to pokračovalo. Komentáře k mé práci, k mému oblečení, dokonce i k tomu, jak vychováváme děti. Podle ní dělám všechno špatně. Když se snažím nastavit nějaká pravidla, ona je před dětmi schválně poruší, aby ukázala, že její způsob je lepší. Někdy mám pocit, že se před nimi snaží vystupovat jako ta, která ví všechno nejlíp, a já jsem jen nějaký přívěšek, který do rodiny nepatří.
Nejhorší ale je, že se mě snaží shodit i před manželem. Nedávno jsem zaslechla, jak mu říká, že bych si měla víc hledět domácnosti a že ona v jeho věku měla všechno vždycky perfektní, zatímco já prý pořád jen sedím u počítače. Přitom dobře ví, že pracuji z domova a že i díky mým příjmům si můžeme dovolit věci, které by jinak nešly. Ale to ona nikdy neuzná, raději mě vykreslí jako neschopnou, která se veze na zádech jejího syna.
Snažila jsem se s manželem o tom mluvit. Řekla jsem mu, že mě její chování zraňuje, že se cítím jako nula, když mě pořád shazuje. On mě vyslechl, ale má pocit, že přeháním. Říká, že to nemyslí zle, že prostě taková je a že bych to neměla brát vážně. Jenže to se snadno řekne, když se vás nikdo netýká. Když se ale každou chvíli stáváte terčem posměchu nebo jedovatých poznámek, těžko se to přechází s klidem.
Přitom já o žádný konflikt nestojím. Nikdy jsem ji neprovokovala, nesnažila se jí konkurovat ani narušovat její vztah se synem. Naopak jsem si přála, aby mě přijala, abychom spolu vycházely aspoň neutrálně, když už ne srdečně. Ale ona si vybrala cestu bojkotování a já se cítím jako outsider ve vlastní rodině. Někdy si dokonce říkám, že kdyby mohla, byla by nejradši, kdyby se syn rozvedl a ona ho měla zase jen pro sebe.
Aby toho nebylo málo, občas se mi zdá, že do něj záměrně zasévá pochybnosti. Předhazuje mu, že si zaslouží lepší, že bych se měla víc snažit, že by měl mít po svém boku někoho, kdo mu dá všechno, co potřebuje. Tyhle řeči slyším náznaky, ale vím, že tam jsou. A i když manžel tvrdí, že to nebere vážně, někde uvnitř mě hlodá obava, že se její slova časem přece jen uchytí.
Není snadné žít s pocitem, že nejste dost dobří pro člověka, kterého milujete, jen proto, že to někdo jiný určil. Ještě horší je, když ten člověk je vaše tchyně a má vliv na partnera. Všechno ostatní by se dalo řešit, ale když se z rodiče stává protivník, který vás systematicky sráží, je to vyčerpávající.
Nevím, jak tohle dopadne. Snažím se být trpělivá, nedávat jí zbraně do ruky, ignorovat její poznámky. Ale jsem jen člověk. A cítím, že mě to ničí. Manžel je pro mě vším, nechci o něj přijít, ale zároveň nechci celý život poslouchat, že jsem nula. Přála bych si, aby to jednou pochopil i on, že nejde o moji přecitlivělost, ale o skutečnost, která může naše manželství opravdu rozbít.
