Článek
Říkala jsem si, že to bude jen klasické posezení, možná trochu opatrné, možná lehce formální, jak už to u rodičů bývá. Jenže hned po příchodu mi bylo jasné, že tohle nebude obyčejné setkání.
Věděla o mně víc, než bych čekala
Už když jsem přišla, čekala mě u stolu nachystaná káva, domácí bábovka… a vedle hrnku tlustý sešit. Myslela jsem, že je to receptář nebo zápisník. Ale nebyl. Když jsme si sedly, otevřela ho a začala si z něj číst. Doslova: „Tak Ivanko, já jsem si tady sepsala pár věcí, co mě zajímaly.“ A jela. Kde pracuji. Kolik hodin týdně. Jak dlouho mám v plánu zůstat v nájmu. Jaké mám vztahy s vlastními rodiči. Kolik peněz měsíčně vydělávám a jestli chci děti. Vážně. Tak otevřeně a vážně, že jsem chvíli přemýšlela, jestli nejsem v nějaké skryté kameře.
Nevypadala, že by jí to přišlo zvláštní
Zatímco já se snažila zachovat klid, ona byla dokonale soustředěná. Doplňovala si poznámky, občas podtrhla nějakou větu. Když jsem se zeptala, jestli je to myšlené vážně, odpověděla: „Ale samozřejmě. Nechci, aby si můj syn jednou rval vlasy.“ Přitom se mile usmívala a dolévala mi kávu. Byla to ta nejpřívětivější atmosféra k nejnepříjemnějším otázkám, jaké jsem kdy slyšela.
Přítel se smál. Prý je taková vždycky
Když jsem to doma přítelovi vyprávěla, rozesmál se. Prý se nemám divit, že si „jede svoje“ a že to myslí dobře. Podle něj se takhle ptá každé partnerky, co kdy měl. A že je to vlastně důkaz, že mě bere vážně. Ale mě to vážně spíš děsilo. Protože jsem si začala uvědomovat, že jestli s ním budu i nadále, bude tohle součást balíčku. Sešity, dotazy, a tiché hodnocení u každé kávové návštěvy.
Už vím, proč si dělala poznámky
Od té doby jsme se viděly ještě několikrát. A i když už si u stolu nic neotevřela, měla jsem pocit, že má pořád v hlavě ten stejný seznam. Sleduje, zapisuje si do paměti. Každé slovo. Každý detail. Až později jsem pochopila, že pro ni je to jen způsob, jak „chránit rodinu“. Pro mě je to ale lekce. Ne každá káva je pozvání ke klidu. Někdy je to jen jiná forma výslechu.
