Článek
Přišel manžel, jeho rodiče, naše děti a moje máma. Všichni mi něco drobného přinesli, dali pusu, popřáli. Všechno bylo, jak má být, až do chvíle, kdy mi tchyně podala svůj dárek.
Malý balíček, hezky zabalený, lehký. Otevřela jsem ho s úsměvem. Ale ten úsměv mi hned ztuhl na tváři. Byla to kniha o zdravém stravování a efektivním hubnutí po třicítce. Na obálce stála blondýna v legínách, ruce v bok, břicho jako z Photoshopu. Přesně ten typ obrázku, který vás přiměje zpochybňovat vlastní tělo.
Přes stůl to zahlásila jako vtip
Ještě než jsem stihla cokoliv říct, tchyně to doprovodila poznámkou, kterou slyšeli všichni u stolu: „Víš, Maruško, říkala jsem si, že teď po těch dětech to možná oceníš. Je tam i kapitola, jak zhubnout bez cvičení, což je přesně pro tebe!“ A zasmála se. Upřímně, hlasitě, jako by právě řekla něco nesmírně zábavného.
Nikdo jiný se ale nesmál. Můj manžel zrudl, máma se dívala stranou. Já seděla s knihou na klíně, jako by vážila tunu, a nevěděla, co říct. Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík, ale přinutila jsem se usmát a říct, že děkuju. Hrála jsem tu hru s ní. Jako vždycky.
Už to nebyl jen dárek. Byl to vzkaz
Po obědě jsem zalezla na balkon a skoro půl hodiny tam jen seděla. Snažila jsem se nebrečet. Byla jsem na sebe naštvaná, že mě to tak rozhodilo. Vždyť to je jen knížka, říkala jsem si. Ale ve skutečnosti to nebyla „jen“ knížka. Byl to vzkaz. Bylo to gesto, kterým mi před všemi dala najevo, že nejsem dost dobrá. Že bych měla zhubnout. Že jí vadí, jak vypadám. A že se za to nestydí to říct nahlas.
Nejsem žádná modelka. Mám dvě děti, plný rozvrh a poslední roky jsem spíš přežívala než žila. Přibrala jsem. Ano. Ale jsem zdravá, aktivní, snažím se. A hlavně, moje tělo je moje věc. Nečekám, že mi bude někdo říkat, že jsem krásná. Ale čekám, že mě aspoň nebude shazovat. Zvlášť ne u slavnostního stolu, před mými dětmi.
Tohle nebyl první jed
Je to těžké přiznat, ale tohle nebyla první podobná situace. Moje tchyně se už několikrát „nenápadně“ trefila do mého vzhledu. Jednou mi například přišla říct, že by mi slušel jiný střih vlasů, „který zeštíhluje obličej“. Jindy nenápadně komentovala, že „za jejích časů by si ženy po porodu nedovolily tak zpohodlnět“.
Vždycky to bylo formou rádoby vtípku. A já pokaždé ztuhla a přešla to. Nechtěla jsem dělat scény, kazit atmosféru, být ta přecitlivělá. Ale v tomhle se to ve mně zlomilo. Protože i když to vypadá jako maličkost, člověk si tyhle věty nosí v sobě dlouho. A začnou mu otravovat mysl.
Otevřený rozhovor? Neexistuje
Dlouho jsem přemýšlela, že si s ní promluvím. Že jí vysvětlím, jak mi to ublížilo. Ale znám ji. Ona by to celé otočila proti mně. Řekla by, že jsem přecitlivělá, že to myslela dobře, že to bylo ze srandy. A nejspíš by to ještě vyprávěla všem svým známým. Neumí přiznat chybu. A neumí mlčet.
Tak jsem nakonec jen řekla manželovi, že mě to hodně mrzelo. Byl naštvaný, snažil se mě uklidnit. A slíbil, že si s mámou promluví on. Nevím, jestli to udělal. Možná jo. Možná ne. Ale každopádně od té doby mi tchyně neříká nic o váze. Jen se ke mně chová trochu chladněji. Což mi paradoxně nevadí.
Dárky už radši dopředu zneškodníme
Od té doby děláme jednu věc . Manžel se vždycky podívá, co mi jeho máma nese za dárek. Pokud je to kniha, kosmetika nebo cokoliv s potenciálem urazit, radši to „omylem“ zapomene doma. Anebo to převezme a dá mi to později. Už to není taková důvěra, jakou bych si přála, ale chrání mě. A to je pro mě důležité.
Dlouho jsem se za ten příběh styděla. Ale když jsem ho jednou vyprávěla kamarádkám, zjistila jsem, že nejsem jediná. Že spousta žen zažívá něco podobného „dobré rady“, skrytou kritiku, ironii. A taky to v sobě dusí. Tak možná tenhle příběh pomůže aspoň jedné z vás, která si říká, že si to jen bere moc osobně. Ne, nebereš.
Marie H., Kladno
