Článek
Je to ten typ ženy, který má na všechno odpověď, zná všechna nejlepší řešení, a když je něco jinak, než by si představovala, dá to velmi decentně, ale naprosto jasně najevo. Tváří se u toho mile, lehce zaskočeně, možná i pobaveně. Ale uvnitř člověk přesně ví, že tohle se do jejího světa nehodí. A jeden z hlavních pilířů jejího světa je jídlo. Přesněji pečení.
Hned při první návštěvě mi nabídla svůj slavný koláč. Takový ten, co je prý vždycky první pryč na každé oslavě, co má „úplně jednoduchý těsto“ a „kouzelnou chuť“, kterou nikdo jiný neudělá tak jako ona. Koláč byl dobrý, to přiznávám. Jemný, vláčný, sladký tak akorát, nahoře s posypkou a kousky ovoce, co se jakoby zázrakem nepropadly dovnitř. A pak přišla věta: „Když budeš chtít, dám ti recept.“ A já, hloupá a nezkušená, jsem samozřejmě chtěla.
Recept mi napsala na lísteček. Krásným úhledným písmem. Množství přesně na plech, u každé suroviny jednotky, pečlivě rozepsané pořadí, všechno vypadalo perfektně. Jen jsem si všimla, že tam není žádné mléko. Ani voda. Základ těsta měl být jen z vajec, cukru, mouky, oleje a prášku do pečiva. Zarazilo mě to, ale neměla jsem dost odvahy se zeptat. Tak jsem to zkusila podle receptu. Výsledek byl… jedlý. Ale rozhodně ne slavný. Koláč byl sušší, drobivější a chutnal tak nějak obyčejně. A hlavně, chutnal úplně jinak než ten její.
Zkoušela jsem ho ještě dvakrát. Podle stejného receptu. Pokaždé jsem si říkala, že to musí být mnou. Třeba špatně vyšlehám vajíčka, mám jinou mouku, špatně nastavenou troubu. A tak jsem si dala pozor. Dala jsem si záležet. Koláč byl pořád dobrý, ale slavný ne. A tak jsem to vzdala. Recept jsem založila do sešitu a koláč přestala péct. Když jsme byli u tchyně, ráda jsem si ho dala, ale doma jsem se do něj už nepouštěla.
Uplynulo pár let. Narodily se děti. Začala jsem péct častěji. A taky jsem si víc všímat detailů. A jednoho dne, když jsme byli u tchyně na návštěvě, jsme přišly do kuchyně nečekaně brzy. Já s dcerou, která chtěla pomáhat. A tam stála u linky, s velkou mísou, ve které míchala těsto. A vedle ní stála konvička s mlékem. Malá, nenápadná, skoro schovaná za chlebníkem. Tchyně se trochu lekla, pak se usmála a řekla, že se zrovna chystala koláč upéct,a že má štěstí, protože „dneska to vyjde krásně, když je čerstvé mléko“. Mléko? Měla jsem pocit, že mě někdo poléval studenou vodou. V receptu přece žádné mléko nebylo.
Už jsem se neptala. Jen jsem si to poznamenala. Když jsme dorazily domů, hned jsem ten recept vytáhla, přidala do něj půl hrnku mléka a upekla ho znovu. A výsledek? Byl to ten koláč. Ta chuť. Ta vláčnost. To ono.
A pak mi to došlo. Ona mi ten recept tehdy opravdu dala, ale ne celý. Nedala mi ho špatně, jen ho trošku upravila. Nechala si kousek pro sebe. Možná schválně. Možná jen ze zvyku. Možná aby ten její koláč zůstal pořád ten nejlepší. A musím říct, že to v něčem chápu.
Dneska už se tomu směju. Koláč peču často. Dávám do něj mléko, ale jinak ho dělám přesně podle toho lístečku. A je výborný. Ale už to není koláč mojí tchyně. Je to můj koláč. Moje verze. A kdybych měla někomu dát recept? Asi bych napsala všechno. Ale možná… možná bych si taky jednu malou ingredienci nechala pro sebe. Jen tak, pro radost.
