Článek
V obýváku bylo natěsnáno tolik lidí, že se stoly musely rozdělit do dvou pater a jeden z bratranců seděl dokonce v předsíni na kufru. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet – nejen kvůli řízkům, ale i kvůli tomu, co mělo přijít. Já a David jsme v té době byli manželé něco přes tři roky. Byli jsme ten typ páru, o kterém si okolí myslí, že jim to klape. Máme společné bydlení, psa, fotky z dovolené u moře. Oba chodíme do práce, občas do kina a na nákupy. Nikdy jsme se nehádali, ale ani nikdy příliš moc nemluvili. Prostě normální život. Nebo aspoň tak jsem si to myslela.
Tchyně se ten den držela spíš v ústraní. Pořád chodila se zeleným tácem a nabízela chlebíčky. A vždycky, když se zastavila u mě, podívala se o vteřinu déle, než bylo nutné. Nevím, jestli to bylo vínem, nebo tím, že jsem poslední dobou začala všechno víc pozorovat, ale už tehdy mi něco nehrálo. Stalo se to až večer. Seděly jsme vedle sebe na balkoně, protože uvnitř už nebylo k hnutí. Měla v ruce skleničku bílého a tvářila se unaveně. Ani nevím proč, ale zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku. A pak to přišlo.
Víš, Leni… já jsem ti to měla říct už dávno. Vím, že tě David jednou podvedl. Vlastně to už budou skoro dva roky. Ale už je to pryč. Chvíli jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Pak jsem si přála, aby to bylo špatně slyšet. Ale nebylo. Neřekla jsem nic. Jen jsem koukala na její skleničku, na ten prsten, co měla na ruce, a na ty okousané nehty, které si nikdy nezakryla. Bylo to jako kdyby někdo otevřel dveře do místnosti, kde je ticho, a najednou pustil rádio na plné pecky.
Neptala jsem se kdy, neptala jsem se s kým. Ani proč. Jen jsem vstala a šla si sednout zpátky ke stolu, mezi ty lidi, co jedli dort a řešili, jestli v dortu je máslo nebo jen krém. Nikdo si nevšiml, že se mi zlomilo něco, co jsem považovala za pevné. Následující dny byly zvláštní. David se choval stejně jako vždycky. V neděli šel pro rohlíky, v pondělí koukal na zprávy, v úterý zapomněl vyvenčit psa. Já se ale dívala jinak. Ne na něj – na všechno. Najednou jsem přestala věřit vlastním vzpomínkám. Vzpomínala jsem si, jak jsme byli na dovolené, a přemýšlela, jestli to bylo před tím nebo po tom. Začala jsem počítat roky zpátky. Přemýšlela jsem, jestli jsem v té době něco tušila. Jestli mě někdy bolela hlava z důvodu, který jsem neznala. Jestli jsem si tehdy nedávala pozor.
A pak přišlo to nejdivnější. Nepřišla omluva. Nepřišlo ani popření. Když jsem se ho zeptala, jen pokrčil rameny a řekl, že to bylo jednou, že jsme se v té době hádali, že už je to dávno. A že to přece nic nemění. Že mě má rád. Ale mně se změnilo úplně všechno. Tchyně se mi už neozvala. Po té oslavě jsme si neposlaly ani zprávu. Možná čekala, že jí poděkuju. Možná jí to jen nedalo. A možná to celé řekla jen proto, aby si ulevila. Ale ulevila jen sobě. Mně přidala břemeno, o které jsem nestála. A které jsem nemohla nevidět.
Neodešla jsem. Ne ihned. Zůstala jsem v tom ještě několik měsíců, jako když člověk stojí v místnosti, kde někdo rozbil sklenici, ale nikdo ji nechce uklidit. A tak chodí opatrně a snaží se na nic nešlápnout. Nakonec jsem ale přece jen odešla. Ne kvůli té nevěře, ale kvůli tomu, jak se o ní mluvilo. Jak byla zamlčená, jak se brala jako uzavřená kapitola, přestože já jsem o ní nikdy nevěděla. A kvůli tomu, jak nikdo necítil potřebu říct „promiň“. Jen „už to neřeš“. A to je možná ten největší rozdíl. Ne v tom, co se stalo. Ale v tom, co se nestalo potom.
Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna.
