Článek
Netušili jsme, že jeden obyčejný rozhovor s babičkou o tom, kam smí a nesmí vodit naše děti, skončí nenávistí, pomluvami a nakonec i soudní výzvou. Když nám do schránky přišlo oficiální předvolání, nevěděli jsme, jestli se máme smát, brečet, nebo sbalit kufry a odstěhovat se někam hodně daleko, kde nás nikdo nezná. Naše děti, pět a sedm let, pravidelně trávily víkendy u manželovy maminky. Má je ráda, stará se o ně, víme, že jim nijak neubližuje, a tak jsme byli rádi, že máme aspoň občas trochu času pro sebe.
Všechno fungovalo, dokud jsme jednoho dne nedostali otázku, co to znamená „svaté přijímání“ a proč pan farář pije víno, když je to pro děti zakázané. Zpozorněli jsme. Ne proto, že bychom měli něco proti víře, ať si každý věří, v co chce, ale vadilo nám, že s námi o tom tchyně vůbec nemluvila. Nezeptala se, neinformovala, prostě začala děti brát každou neděli do kostela. Prý aby nasály duchovno. Nás přitom duchovno nezajímá. Věříme v lidskost, slušnost a otevřenost.
Když jsme si s ní o tom chtěli promluvit, narazili jsme na zeď. Nejdřív se tvářila, že nechápe, o čem mluvíme. Pak přišlo klasické „co je na tom špatného“ a „v kostele se děti aspoň naučí slušnému chování“. Řekli jsme jí, že máme jiný názor a že si nepřejeme, aby je tam dál vodila. Nechceme, aby vyrůstaly v pocitu, že se mají za něco stydět, že je někdo nehodný lásky, dokud se nepřizná ke svým hříchům, nebo že jim bude v nebi odpuštěno, když budou držet půst. Naše děti mají vyrůstat s tím, že jsou hodnotné samy o sobě. Nechtěli jsme dělat scény, ale byli jsme pevní. Jenže tchyně to vzala jako útok.
Začala pomalu, ale vytrvale. Nejprve s náznaky u sousedů. Pak na poště. A nakonec i v obchodě. Že jsme zlí rodiče. Že jí zakazujeme vídat vnoučata. Že jsme proti Bohu. Nikoho z okolí už pak ani nezajímalo, že jsme děti neodstřihli, jen jí zakázali jejich tahání na mši. Po vesnici se šířila šeptanda, že je chudák babička týraná nevěřícími snoby z města. Ano, opravdu jsme se do téhle vesnice přistěhovali. Ano, máme na některé věci jiný názor. Ale to přece neznamená, že jsme méněcenní nebo že nemáme právo rozhodovat o tom, co je pro naše děti nejlepší.
Na ulici jsme se začali setkávat s pohledy. Někteří sousedé přestali zdravit. Jiní pokývli hlavou, ale bez úsměvu. A pak to přišlo. Dopis z úřadu, že se máme dostavit k řízení kvůli narušení práva prarodiče na kontakt s vnoučaty. Prý že jsme omezili babiččin vliv, že máme přehodnotit naše rozhodnutí a zvážit „blaho dítěte“. Na chvíli jsme ztuhli. Vždyť jsme neudělali nic špatného. Jen jsme stanovili hranici. Když jsme se o tom bavili s právníkem, potvrdil, že v tomhle směru právo stojí na straně rodičů. Ale že takové spory často bývají vleklé, emočně náročné a zbytečně bolestivé pro všechny.
Sedli jsme si doma a vážně o tom mluvili. Nechtěli jsme válku. Nechtěli jsme ani ustoupit, protože bychom tím popřeli vlastní přesvědčení. Nakonec jsme napsali babičce dopis. Dlouhý, upřímný, s vysvětlením, že vnoučata milujeme a přejeme si, aby je vídala dál. Ale že rozhodnutí o víře a hodnotách, které jim předává, je na nás. Dali jsme jí najevo, že pokud bude ochotná náš postoj respektovat, může s nimi dál trávit čas, jak chce. Výlety, pohádky, pečení. Pokud to nedokáže, budeme muset kontakt omezit. Reakce nepřišla hned. Ale přišla.
Po dvou týdnech mlčení zavolala. Vzlykala, že jsme jí zlomili srdce. Ale že chápe, že jsou to naše děti. A že bude ráda, když jí je přivezeme příští víkend. Kostel prý vynechají. Byli jsme dojatí. A taky unavení. Tahle zkušenost nám ukázala, jak tenká může být hranice mezi péčí a manipulací, mezi rodinnou láskou a nátlakem. A že i ti, kdo to myslí dobře, mohou někdy udělat hodně škody.
Teď už si dáváme větší pozor. Ne proto, že bychom nevěřili lidem, ale proto, že víme, jak rychle se z prosté věty může stát pomluva a z rodinné dohody téměř soudní spor. A stále věříme v jedno: že rodiče mají právo rozhodovat o svých dětech s láskou, rozumem a jasně danými hranicemi.
