Článek
Seděla jsem na pohovoru, na který jsem se odvážila jít po třech letech doma s dětmi. Měla jsem perfektně nažehlenou halenku, kterou jsem si koupila speciálně na tuhle příležitost, a vlasy umyté dvakrát za sebou, aby vypadaly co nejlépe. A přesto jsem se cítila jako podvodnice.
„Byla jsem na mateřské dovolené,“ odpověděla jsem a instinktivně jsem se přistihla, že to říkám skoro omluvně. Jako bych se přiznávala k něčemu zahanbujícímu. Ta žena povytáhla obočí a s předstíraným zájmem se usmála. „Aha, takže tři roky mimo obor. A myslíte si, že budete schopná se rychle vrátit do pracovního procesu? IT se přece vyvíjí velmi rychle.“
Polkla jsem a na okamžik jsem zaváhala. Bylo to poprvé, co jsem byla na pohovoru po tak dlouhé době. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty probdělé noci, na logistiku kolem nemocí, školek, na improvizovaná řešení, když se všechno hroutilo, a na to, jak jsem přesto vždycky našla způsob, jak věci zvládnout. „Víte, mateřská není výmluva ani mezera v životopise,“ řekla jsem najednou pevným hlasem. „Je to etapa, během které jsem se naučila věci, které v žádném kurzu nezískáte.“
Paní se na mě podívala s mírným překvapením a já pokračovala. „Během těchto tří let jsem se naučila fungovat s minimem spánku, a přesto dělat kvalitní rozhodnutí. Vedla jsem každodenní vyjednávání s bytostmi, které ještě neumí racionálně argumentovat. Naučila jsem se prioritní úkoly způsobem, který by ocenil každý projektový manažer. A především – zvládla jsem pracovat pod tlakem, jaký si v kanceláři ani nedovedete představit.“ Místností se rozhostilo ticho. Ta žena naproti mně pomalu položila propisku. „To zní zajímavě, ale jak to souvisí s pozicí IT analytika?“ zeptala se, tentokrát s upřímnou zvědavostí v hlase.
Usmála jsem se. „Přímo souvisí. Když vaše dítě ve tři ráno pláče s horečkou, nemůžete zavolat helpdesk. Musíte problém vyřešit sama, rychle a efektivně. Každý den řeším desítky nečekaných situací, hledám kreativní řešení s omezenými zdroji a musím být flexibilní. A kromě toho – během těch tří let jsem neztratila kontakt s oborem. Četla jsem odborné články, absolvovala jsem dva online kurzy, a dokonce jsem vytvořila jednoduchý web pro místní školku.“
Tohle poslední byla pravda. Když jsem zjistila, jak zastaralé jsou webové stránky školky, kam měl začít chodit Tomášek, nabídla jsem se, že jim vytvořím nové. Byl to malý projekt, který jsem dělala po večerech, když děti spaly, ale držel mě v kontaktu s kódem a technologiemi. Paní v modrém kostýmku na mě chvíli hleděla a pak se pousmála, tentokrát jinak, opravdověji.
„Víte, sama mám dvě děti,“ řekla překvapivě. „A máte pravdu, že je to práce, kterou lidé často nedoceňují. Ta pozice, o kterou se ucházíte, vyžaduje hlavně analytické myšlení, schopnost rychle se učit a pracovat pod tlakem. A to, co jste mi právě popsala, zní přesně jako tyto dovednosti.“
Cítila jsem, jak ze mě spadla tíha. Ne že by mi tím garantovala místo, ale přestala jsem mít pocit, že musím ty tři roky nějak vysvětlovat nebo se za ně omlouvat. O dva týdny později mi zavolali, že mě berou. A co bylo ještě lepší – nabídli mi flexibilní pracovní dobu, což bylo přesně to, co jsem potřebovala, abych mohla skloubit práci s rodinou.
Když jsem nastoupila, zjistila jsem, že moje nadřízená je ta stejná paní v modrém. První den mi ukázala fotku svých dětí a řekla: „Víte, ten den na pohovoru jste mi připomněla něco, co jsem zapomněla. Že být matkou není hendikep, ale zkušenost, která vám dá jedinečný pohled na svět.“ Od té doby uplynuly dva roky. Nedávno jsem vedla pohovor s mladou ženou, která přišla po mateřské. Viděla jsem v jejích očích stejnou nejistotu, jakou jsem cítila já.
„Tak co jste dělala poslední čtyři roky?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem to z jejího životopisu věděla. Zhluboka se nadechla a řekla: „Byla jsem na mateřské.“ Usmála jsem se. „To je skvělé. Povězte mi o dovednostech, které jste se během té doby naučila.“ A pozorovala jsem, jak se jí v očích rozsvítilo světlo pochopení a úlevy.
