Článek
Takže, co vlastně ta paní poradkyně nejí? A co my cpeme do pusy každý den, jako by se nechumelilo? No, držte si klobouky, protože tohle vás možná překvapí.
Za prvé: Rohlíky. Jo, čtete správně. Obyčejné bílé rohlíky. Prý jsou to jen „prázdné kalorie“ a „rychlé cukry“. Když mi to řekla, málem jsem spadla ze židle. Vždyť rohlík k snídani, to je jako… no, jako rohlík k snídani! Co jiného bych si měla dát? Ovesnou kaši? To zní jako jídlo pro koně, ne pro lidi.
Za druhé: Paštiky. A teď nemyslím ty domácí od babičky, ale ty kupované v konzervě. Prý jsou plné tuku, soli a bůhví čeho ještě. Ale ruku na srdce, kdo z nás si občas nedá paštiku na chlebu, když spěchá do práce? Já jo. A nejsem na to pyšná, ale je to prostě rychlý a chutný.
Za třetí: Instantní polévky. Ty, co stačí zalít horkou vodou a za tři minuty máte „oběd“. Poradkyně nad nimi kroutila hlavou a říkala něco o „chemickém koktejlu“. Já jen tiše seděla a vzpomínala na své studentské roky, kdy tohle bylo moje hlavní jídlo dne.
A za čtvrté, a to je ta nejlepší část: Smažený sýr. Prý je to „bomba pro naše tepny“. No jo, ale taky je to bomba pro naše chuťové buňky! Kdo by odolal tomu křupavému obalu a rozteklému sýru uvnitř? Já teda ne.
Když mi tohle všechno vykládala, snažila jsem se tvářit zaujatě a chápavě. Ale uvnitř jsem si říkala: „Ženská, ty asi nejsi Češka.“ Protože tohle jsou přece naše národní poklady! Dobře, možná ne úplně zdravé, ale rozhodně chutné.
A víte co? Nejsem v tom sama. Když jsem o tom později mluvila s kamarády, reakce byly… no, řekněme různorodé.
Můj kamarád Pepa, chlap jako hora, se jen zasmál. „Bez rohlíku k snídani? To bych radši nesnídal vůbec!“ A já mu rozumím. Protože co je lepšího než čerstvý rohlík s máslem a medem?
Moje kolegyně z práce, Jarka, jen protočila oči. „Instantní polévky? A co mám jako jíst, když mám v práci jen deset minut na oběd?“ A má pravdu. Ne každý má čas si vařit domácí zeleninový vývar.
A můj soused, pan Novák, který má přes sedmdesát, jen mávl rukou. „Já jím tohle všechno celý život a podívejte se na mě! Jsem zdravý jako řípa!“ A musím uznat, že na svůj věk vypadá fakt dobře.
Možná má ta paní pravdu. Možná bychom měli trochu ubrat na těch nezdravých věcech. Ale upřímně? Život je příliš krátký na to, abychom si odpírali všechno, co nám chutná.
Jasně, můžeme se snažit jíst víc zeleniny, míň smaženého a občas vyměnit rohlík za celozrnný chleba. Ale úplně se vzdát našich oblíbených jídel? To by byl život bez radosti!
Protože? Jídlo není jen o živinách a kaloriích. Je to taky o požitku, o vzpomínkách, o tradicích. Je to o tom pocitu, když si dáte svačinu jako za mlada nebo když vám babička udělá vaše oblíbené jídlo.
Takže až vám příště někdo bude vykládat o tom, co všechno byste neměli jíst, vzpomeňte si na mě. A na to, že je v pořádku si občas dopřát něco „nezdravého“. Protože život je příliš krátký na to, abychom jedli jen salát a vařenou rýži.
A teď mě omluvte. Jdu si dát smažák. S tatarkou. Protože můžu. A protože mi chutná.
Možná zítra zkusím tu ovesnou kaši. Ale jen možná. Protože změna je život, ale tradice jsou tradice. A český rohlík k snídani? To je tradice jako vyšitá.
Takže až budete příště v obchodě sahat po rohlíku nebo paštice, nemějte výčitky. Jen si to užijte. Protože život je o rovnováze. A občas ta rovnováha znamená dát si něco, co není úplně zdravé, ale co vám udělá radost.
A jestli vám z toho bude špatně? No, aspoň budete mít důvod jít druhý den na salát. A to je taky fajn. Protože variety je koření života. I když, upřímně, nejlepší koření je stejně česnek. Ale to už je zase jiný příběh.
Tak na zdraví! Nebo na dobrou chuť? Asi obojí. Protože v Česku jde jedno s druhým ruku v ruce. A to je možná to nejlepší na naší kuchyni. Je sice možná trochu nezdravá, ale rozhodně není nudná. A o tom život je, ne? O tom, aby nebyl nudný. I kdyby to mělo znamenat občas si dát smažák nebo rohlík s paštiku. Protože život je příliš krátký na to, abychom jedli jen to, co nám někdo předepíše. I kdyby to byla sebelepší výživová specialistka.
