Článek
Výběr destinace, ubytování, dokonce i plán cesty. Věřil jsem jí. A možná až moc. Dorazili jsme do malého přímořského městečka na jihu. Malebné uličky, vůně moře a pizza na každém rohu. První dny byly jako vystřižené z pohlednice. Procházky po pláži, večerní víno na terase, ticho bez notifikací. Konečně jsme byli spolu a nikam nespěchali. Jenže čtvrtý den se všechno změnilo.
Tvář, kterou jsem neměl nikdy vidět
Seděli jsme na zahrádce jedné kavárny, když k nám náhle přistoupil muž. Usmíval se, ale zároveň v něm bylo cosi rozpačitého. A než jsem stihl zareagovat, moje partnerka vstala a objala ho. Nevěřícně jsem se díval, jak si povídají, smějí se a evidentně se znají víc než jen letmo. Po chvíli mi ho představila jako „starého kamaráda z univerzity“. Později jsem se ale dozvěděl, že šlo o jejího bývalého přítele. Strávili spolu dva roky a rozešli se údajně v dobrém. Tohle mi ale nikdy neřekla.
Náhoda? Těžko říct
Snažil jsem se zůstat v klidu. Přemlouval jsem se, že Itálie není zas tak malá, ale tohle místo bylo skutečně odlehlé. Město, kde se prý „jen tak ocitl s kamarády“, nebylo žádné turistické centrum. A když se k nám další den připojil na večeři, měl jsem co dělat, abych nedal najevo, jak moc mě to štve. Zvlášť když jsem slyšel, jak partnerce připomíná nějaký starý zážitek z jejich výletu na to samé místo. Najednou jsem si připadal jako kulisa v něčím opakovaném příběhu.
Pocit, který zůstává
Zbytek dovolené byl zvláštní. Nehádali jsme se, ale bylo mezi námi ticho. Tiché otázky, které jsem si nedokázal přestat pokládat. Proč mi neřekla, že tohle místo je pro ni tak osobní? Proč zrovna sem? A opravdu to byla náhoda? Když jsme se vrátili domů, trvalo mi dlouho, než jsem se zase cítil v tom vztahu jistě. Možná mě nic nezradilo, ale pocit, že jsem něco důležitého nevěděl, zůstal. Možná jsem měl být otevřenější. Možná ona měla být upřímnější. Možná jsme si oba něco nalhávali. Ale jedno vím jistě. Itálie už pro mě nebude jen o víně a slunci. Už v ní bude navždy malý stín.
