Článek
Byli jsme v supermarketu, klasický čtvrtek odpoledne, lidé unavení po práci, košíky plné nákupů na víkend. Já jsem se snažil co nejrychleji proletět seznamem. Malý seděl v košíku a já mu do ruky podal banán, aby se zabavil. Když jsme projížděli kolem ovoce, najednou jsem se otočil a vidím, že drží jablko, které předtím nebylo v košíku. A kouše do něj.
Malý zloděj?
První reakce? Úsměv. Je to dítě, co už. Pak mě ale bodla taková ta dospělá odpovědnost. Vždyť to jablko jsme nezaplatili. Nikdy jsem nic neukradl a teď si můj syn prostě vezme ovoce z regálu jako by se nechumelilo.
Chtěl jsem to hned řešit, najít někoho z personálu, zaplatit ho zvlášť, a hlavně synovi vysvětlit, že tohle se nedělá. Ale v tu chvíli jsem zahlédl koutkem oka známou tvář. Vedle regálu stál náš soused z vedlejšího vchodu. Pán v důchodu, takový ten typ, co denně zametá chodník a ví o všech v domě všechno.
Pohled, který pálil
Stáli jsme tam s tím ohryzaným jablkem v ruce a mně se rozjela hlava na sto otáček. Neřekl nic, jen se podíval. Ten pohled byl jako facka. Nedal mi příležitost cokoli vysvětlit, prostě jen odešel s vlastním nákupem. Já tam zůstal stát jako puberťák přistižený při cigaretě.
Zrudl jsem až po kořen vlasů. Nebylo to jen kvůli tomu jablku. Bylo to kvůli tomu, jak snadno se můžeme stát terčem odsouzení, i když je situace úplně nevinná. A jak málo někdy stačí k tomu, aby si o nás někdo udělal obrázek.
Malé dítě, velká vina?
Doma jsem to pak dlouho převaloval v hlavě. Je přece normální, že malé dítě nechápe pravidla jako my dospělí. Nemůžu se na něj zlobit, vždyť jen dělal to, co mu mozek napověděl. Chtěl ochutnat hezké jablko, které viselo před očima.
Ale přesto mě to zasáhlo. Ne kvůli krádeži, ne kvůli jablku. Kvůli tomu, jak málo empatie lidi někdy mají. Nikdo z nás není bez chyby, a přesto si tak rádi ukážeme prstem.
Mlčení mezi sousedy
Od té doby jsem souseda několikrát potkal. Pozdravil jsem, ale odpověď jsem nedostal. Tvářil se, že mě nevidí. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu jablku, nebo jestli se to v jeho očích spojilo s nějakou širší představou o „nepořádných rodičích“.
Je zvláštní, jak jedna malá situace může změnit dynamiku mezi lidmi. Bydlíme v jednom domě, potkáváme se na schodech, dřív jsme se bavili o počasí nebo psech. Teď už ne.
Chci, aby z něj vyrostl slušný člověk
Celé mě to vlastně donutilo přemýšlet, jak moc chceme, aby naše děti byly „dokonalé“. A jak rychle máme tendenci odsoudit jiné rodiče. Já svého syna učím slušnosti, snažím se být trpělivý, vysvětluju. Ale svět kolem nás často trpělivost nemá.
Jsem si jistý, že za pár let už na to jablko zapomene. Ale já asi ne. Ne kvůli němu, kvůli sobě. A kvůli tomu pohledu, který mi ukázal, že dospělost neznamená vždy pochopení.
Tomáš K., Praha 6
