Článek
A já si to přesně takhle malovala. Roky jsme nikam pořádně nejeli. Děti odrostly, hypotéka byla rozumně rozběhnutá a najednou jsme měli možnost si odfrknout. Po dlouhé době dovolená jen ve dvou, bez starostí, bez plánování, jen s tím kouzelným páskem na ruce, který vám otevře dveře k neomezené konzumaci.
První den jsem byla v ráji. Vážně. Měla jsem radost z každého detailu, že nemusím stát frontu na kávu, že se můžu kdykoli dojít natáhnout, že se nikdo netváří otráveně, když si dáte třetí porci melounu. Vzduch voněl po moři, pokoje byly čisté, lehátka pohodlná. A ten výběr! Kolik různých druhů jídel může existovat na jediné večeři? Sýrové omáčky, čtyři druhy těstovin, pečené ryby, kuře s medem, rýže na pět způsobů, čerstvé pečivo, hranolky, krokety, saláty, co vypadaly jako z Pinterestu, a to nemluvím o dezertech. Stála jsem tam s talířem v ruce a měla pocit, že si snad nikdy nebudu moct vybrat. A tak jsem to udělala postaru, „všechno trochu“.
Druhý den jsem se probudila s tíhou v břiše. Ale říkala jsem si, že to je jen nezvyk. Tělo není zvyklé na tolik kombinací, navíc po cestě jsem skoro nic nejedla, tak to teď doháním. Dala jsem si lehkou snídani nebo jsem si to aspoň myslela. Jogurt, kousek omelety, ovoce, káva, croissant jen na chuť. Všude kolem mě hosté ve flip-flopech a s talíři, které přetékaly. A najednou jsem si začala všímat. Kolik jídla se vyhazuje. Kolik lidí si nandá něco jen proto, že je to zadarmo. Kolik hostů už po ránu zapíjí vajíčka pivem. A jak se atmosféra, která měla být pohodová, najednou mění v tichý boj o místo u nejlepšího grilu.
Začalo mi to vadit. Ne ta jídla samotná. Ale ten tlak. Ta neviditelná soutěž, ve které vyhrává ten, kdo toho zvládne víc ochutnat. Kdo si dřív sedne. Kdo najde lepší dortík. Jídlo se přestalo jíst pro radost. Jedlo se pro pocit. Pro představu hojnosti. Pro to, abyste měli pocit, že jste si to užili. Jenže já si to užívala míň a míň. Každé jídlo bylo ruleta. Co s vámi udělá kombinace kari omáčky, špaget, zmrzliny a koktejlu v těle, které je zvyklé na lehké obědy a večerní čaj?
A tak jsem čtvrtý den skončila na pokoji. Bolesti břicha, křeče, slabost. Nebylo to nic dramatického, ale taky nic příjemného. Věděla jsem, že to není žádná otrava. Tělo mi jen dalo jasně najevo: „Tohle není normální.“ A jak jsem tam tak ležela, s výhledem na palmu, kterou jsem si měla užívat z bazénu a říkala jsem si, jak jsme si ten all inclusive koncept vlastně přivlastnili jako synonymum ideální dovolené. Jenže co když to ideální pro někoho není?
Mně třeba vyhovuje mít u jídla klid. Dát si to, na co mám chuť, a ne to, co mi zrovna padne do oka, protože se to musí ochutnat. V restauraci si vyberu jedno jídlo a těším se na něj. Tady? Tady jsem byla v permanentním co když zrovna dnes mají něco, co už zítra nebude? Co když nejlepší chléb dopečou v osm a v půl deváté už nebude? A tak jsem tam stála mezi lidmi a cítila se nepatřičně. Před každým jídlem jsem si slibovala, že si dám tentokrát jen trochu, ale systém byl nastaven tak, že bylo těžké nepropadnout. Byla bych ráda, kdyby se aspoň někdy v bufetu objevilo něco obyčejného. Třeba miska vařené rýže a dušená mrkev. Něco, co uklidní. Ale všechno bylo ochucené, barevné, tučné, lákavé. A ve mně rostla touha po obyčejném chlebu s máslem.
Zbytek pobytu jsem strávila v jakémsi vnitřním rozporu. Na jednu stranu jsem si přála odpočívat, užívat si, zapomenout. Ale na druhou jsem cítila, že tohle není moje forma odpočinku. Kolem mě se pořád jedlo. Lidé přecházeli z baru na bar, z restaurace do snack zóny a z dezertu ke zmrzlině. Jídlo bylo všudypřítomné a najednou pro mě přestalo být potěšením. Stalo se kulisou. Něčím, co se musí. A hlavně něčím, co se nemá odmítnout, protože by to byla škoda.
Největší paradox je, že když jsme se vrátili domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem si uvařila obyčejný vývar. Čirý, jednoduchý, s nudlemi a trochou zeleniny. A cítila jsem se víc jako na dovolené než u moře. Protože jsem byla ve svém těle. V klidu. Bez nutnosti rozhodovat, co ochutnám. Bez hluku v jídelně. Bez umělého přetlaku radosti.
Nechci tím říct, že all inclusive je špatný koncept. Mnoha lidem vyhovuje, cítí se díky němu svobodně, dopřávají si, co si běžně nedají. Ale já si na něm uvědomila něco zásadního: že moje představa pohody je jiná. A že není nutné naplňovat tu kolektivní představu ideální dovolené, pokud se v ní necítím dobře. Že není slabost říct, že radši tichou kavárnu než padesát táců s vajíčky. Že není ostuda chtít si dát v jedenáct večer jen čaj a jít spát.
Přijeli jsme domů a muž se mě zeptal, jestli bych jela znovu. Neodpověděla jsem hned. Vlastně jsem pořád nevěděla. Ne proto, že bych měla špatné vzpomínky. Ale protože jsem cítila, že jsem se musela celou dovolenou tak trochu přemáhat. Udržovat úsměv. Hrát tu hru užívám si to, i když mi tělo říkalo opak.
Dneska už vím, že příště pojedu jinak. Klidně bez all inclusive. Klidně do menšího penzionu, kde se podává jen snídaně. Klidně i s tím, že si budu muset občas něco koupit nebo uvařit. Protože ta svoboda volby mi za to stojí. A taky mi stojí za to, abych se na dovolené necítila přejezená, nafouklá a zahlcená. Ale spokojená.
Možná je to věkem. A možná jen tím, že jsem konečně pochopila, že dovolená není o tom sníst co nejvíc. Ale o tom cítit se co nejlíp.
