Článek
Vybraly jsme si podnik, který jsme měly už dlouho na seznamu. Příjemně vypadal, měl solidní hodnocení a nacházel se kousek od centra, takže jsme si po jídle mohly dát ještě procházku městem. Takový ten klasický holčičí večer, jaký si člověk dopřává jen párkrát do roka. Přišly jsme, usmála se na nás servírka, posadily nás ke stolu a všechno nasvědčovalo tomu, že nás čeká příjemný zážitek.
Nebylo to nijak extra levné, ale ani žádný přepych. Ceny v jídelním lístku odpovídaly lokalitě a stylu restaurace, takže jsme nečekaly žádné překvapení. Dala jsem si kuřecí steak s batátovým pyré, kamarádka těstoviny s pestem a kuřecím masem. K tomu dvě limonády, jedna káva. Jídlo bylo dobré, i když porce by mohla být větší, ale to už je holt dnešní standard. Dlouho jsme si povídaly, smály se, prostě jsme si to užily. Když jsme dojedly, nechaly jsme si přinést účet. A tady to začalo.
Účtenka, která přistála na stole, měla skoro o pět set korun víc, než jsem čekala. Nejsem žádný skrblík, ale taky nepatřím k těm, co mávnou rukou nad částkou, která neodpovídá tomu, co jsme si objednaly. Koukla jsem na položky a bylo mi jasné, že něco nesedí. Bylo tam například dvakrát účtované jídlo, které jsme si objednaly jen jednou. A taky dvě sklenky vína, které jsme si nedaly vůbec. Zvedla jsem oči k servírce, která stála kousek opodál, a zavolala si ji zpátky ke stolu.
„Promiňte, ale tady asi došlo k chybě,“ řekla jsem klidně. Ukázala jsem jí na položky, které mi neseděly. Ona se na účtenku podívala, pak se zarazila, a beze slova odešla. Jenže v tu chvíli, jakoby někdo luskl prstem. Ruch v restauraci najednou utichl. Lidé u okolních stolů přestali mluvit, obsluha se stáhla dozadu a zůstaly jsme tam sedět samy v podivném tichu. Atmosféra se změnila. Najednou jsem měla pocit, jako bych řekla něco strašně nevhodného, co se v tomhle podniku prostě neříká. Žádné „omlouváme se“, žádné „podíváme se na to“. Jen napjaté ticho.
Po chvilce přišla jiná servírka, v ruce novou účtenku. Bez úsměvu, bez vysvětlení ji položila na stůl. „Tady je to opravené.“ Přepočítala jsem to. Skutečně, špatné položky zmizely. Ale to, co se stalo, mi pořád vrtalo hlavou. Nešlo o těch pár stovek. Šlo o to, jaký zvláštní pocit najednou celá ta situace vyvolala. Proč to ticho? Proč ten ledový přístup, když jsem se jen slušně zeptala, proč platíme něco, co jsme si nedaly?
Při placení jsem se ještě zkusila zeptat, jestli tam takové chyby bývají časté, nebo jestli šlo o nedorozumění. Odpověď byla stručná: „Nevím, já tu nejsem dlouho.“ A konec. Žádné „ještě jednou se omlouváme“, žádná snaha situaci vysvětlit nebo zlehčit. Jen divný pocit, že jsem udělala něco špatně, protože jsem se ozvala.
Celou cestu domů jsme to s kamarádkou probíraly. Obě jsme měly stejný dojem. Nešlo o chybu, která se může stát. Ale o ten přístup. O to, že člověk má skoro pocit viny, když se ozve. Že je jednodušší mlčet, zaplatit víc a odejít, než nedejbože upozornit na chybu.
Druhý den jsem se rozhodla napsat recenzi. Ne naštvanou, ne hysterickou. Jen jsem popsala, co se stalo. Že jídlo bylo fajn, ale že jsem se necítila dobře, když jsem slušně upozornila na chybu na účtence. Do pár hodin se mi ozval někdo z vedení. Omluvili se, prý šlo o novou brigádnici, která účtovala omylem nesmazané položky z předchozí objednávky. Nabídli mi slevu na další návštěvu. Ale víte co? Nepůjdu tam znovu. Ne proto, že bych měla potřebu se mstít, nebo že bych byla uražená. Jen zkrátka proto, že chci mít z večeře dobrý pocit. A když už zaplatím za jídlo v restauraci, nechci mít dojem, že jsem udělala něco nevhodného jen tím, že jsem požádala o opravu chyby. To je celé.
