Článek
Vždycky jsem milovala hezké věci. A i když si dávám pozor, abych neutrácela zbytečně, čas od času si dovolit můžu. Děti už mám velké, hypotéku splacenou a pracuju pořád na plný úvazek jako účetní.
Zavítala jsem do malého butiku v centru, který jsem znala jen od vidění. Výloha lákavá, šaty na figurínách krásné. Ceny sice vyšší, ale ne nesmyslné. Řekla jsem si, že se podívám, třeba mě něco zaujme. Jen co jsem vešla, zpozorovala jsem, jak se ke mně prodavačky podívaly. Ne zrovna přátelsky.
Jako bych tam nepatřila
„Můžeme vám nějak pomoct?“ zeptala se jedna z nich tónem, který byl všechno, jen ne vstřícný. Měla na sobě dokonalý outfit, výrazné líčení, vlasy jako z reklamy. Bylo jí sotva třicet. Usmála jsem se a řekla, že se jen rozhlédnu.
Zůstala stát opodál, jako kdyby hlídala, abych na něco nesáhla. Občas po mně střelila pohledem, druhá kolegyně si mezitím šeptala něco s jinou zákaznicí. Mladou, elegantní slečnou s kabelkou za deset tisíc. Chvíli jsem váhala, jestli mám zůstat, ale pak jsem si řekla, že mě to přece nemusí rozhodit. Zaujaly mě jedny tmavě zelené šaty. Vzala jsem je do kabinky.
Slyšela jsem, co si říkaly
Kabinky byly oddělené jen tenkými závěsy. Když jsem si šaty zkoušela, slyšela jsem, jak si prodavačky mezi sebou povídají. Jedna z nich polohlasem pronesla něco jako „stejně si je nevezme, jen se přišla podívat“ a druhá se uchechtla. Nevím, jestli si myslely, že je neslyším, nebo jim to bylo jedno. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Ne proto, že bych se urazila.
Ale proto, že jsem si najednou připadala jako zloděj, jako někdo, kdo nemá nárok ani vejít do obchodu. Koukla jsem se na sebe do zrcadla. V šatech jsem vypadala dobře. Možná už nejsem dvacetiletá modelka, ale vím, co mi sluší. A taky vím, že když si chci něco koupit, tak si to koupím.
Zaplatila jsem a šla
Vyšla jsem z kabinky a šla rovnou k pokladně. Prodavačka, která mě předtím sledovala, se lehce zarazila. „Budete si je brát?“ zeptala se nejistě. Jen jsem kývla. Zaplatila jsem bez jediného slova. Stály přes čtyři tisíce, ale v tu chvíli mi to přišlo jako ta nejlepší investice na světě, ne do šatů, ale do sebe. Do sebevědomí, do toho pocitu, že si nenechám nic líbit.
Když jsem odcházela, u dveří stála ta mladá slečna s drahou kabelkou. Zkoušela si třetí outfit a pořád se nerozhodla. Prodavačky kolem ní kroužily, radily, lichotily. Já jsem mezitím byla ta jediná, kdo tam skutečně něco koupil.
Nejde o šaty, ale o přístup
Ten zážitek mi zůstal v hlavě ještě dlouho. Ne proto, že by mi jedna nebo dvě cizí ženy mohly zkazit den. Ale proto, že mi připomněly, jak často někoho soudíme podle věku, podle vzhledu, podle toho, co si myslíme, že si „může dovolit“. A přitom vůbec netušíme, kdo ten člověk je, co všechno má za sebou, nebo co má právě teď v peněžence.
Vím, že nejsem cílovka módních butiků v centru města. Nemám instagramový profil plný outfitů, nejsem influencerka. Ale jsem žena, která má své peníze, svůj vkus a chuť si občas udělat radost. A rozhodně si nenechám namluvit, že už „nepatřím“ mezi zákazníky.
Lenka H., Plzeň
