Článek
Klasické pondělní ráno
Bylo pondělí dopoledne, venku pršelo a v čekárně u praktického lékaře se tísnilo asi deset lidí. Všichni zachumlaní v bundách, mlčky koukali do země nebo do telefonu. Taková ta klasická atmosféra, kdy se nikomu nechce mluvit, ale všichni napjatě poslouchají, kdo se zvedne, když se otevřou dveře. Sedla jsem si na volnou židli u dveří a vytáhla kartičku pojišťovny. Sestra občas nakoukla, vzala papírek od dalšího pacienta, ale jména nevolala. Pořadí tu fungovalo podle nepsaného pravidla, kdo přijde dřív, jde dřív.
Po půlhodině čekání jsem začala být nervózní. Měla jsem po obědě poradu v práci, chtěla jsem být rychle hotová. Před chvílí přišel starší pán, odložil si berle a posadil se naproti mně. Když sestra znovu nakoukla, automaticky se zvedl. Zůstala jsem zaskočená. V hlavě mi blesklo, že já tu sedím déle. Tak jsem se slušně ozvala, že jsem přišla dřív a že bych měla jít na řadu já. Řekla jsem to klidně, bez ironie, prostě jen upozornění.
A pak to přišlo
Pán se otočil a podíval se na mě s pobaveným výrazem. Chvíli nic neříkal, a pak pronesl:
„Slečno, já jsem tady byl dřív, jen jsem si byl venku odskočit, aby mi to tady nepropadlo.“
Na chvíli jsem znejistěla. Měla jsem chuť mu říct, že jsem ho neviděla, ale než jsem stačila cokoli dodat, dodal s úsměvem: „Ale jestli máte chřipku, klidně jděte přede mnou. Aspoň mi ji stihnete předat, než půjdu dovnitř.“
Čekárnou to projelo jako vlna. Starší paní vedle mě se začala smát, muž o dvě židle dál si odkašlal a utrousil, že ten pán má pravdu. Někdo si dokonce odfrkl smíchy. A já? V první chvíli jsem zrudla. Bylo mi trapně, že jsem vůbec něco řekla. Jenže pak jsem se taky začala smát. Ta situace byla tak absurdní, že se to prostě nedalo brát vážně. Pán si mezitím zase sedl, opřel se o berle a dodal: „Nebojte, já to neberu osobně. Aspoň je tu konečně nějaká zábava.“
Všední den, který rozesmál čekárnu
Z té napjaté atmosféry, která tam předtím byla, se stala skoro veselá společnost. Lidé začali mluvit, sdíleli svoje zkušenosti s dlouhým čekáním a přehazováním pořadí. Jedna paní vyprávěla, jak kdysi přišla k zubaři a omylem si sedla na místo pacienta, který měl jít hned po ní. Najednou jsme se přestali tvářit jako cizinci, co se bojí pohlédnout jeden druhému do očí. A to všechno jen kvůli jedné větě, která by jindy mohla skončit hádkou.
Když pak sestra konečně zavolala mé jméno, pán se na mě znovu usmál a mávl rukou. Řekl, že teď už mám jistotu, že jdu opravdu na řadu já. Cestou do ordinace jsem si uvědomila, jak málo stačí, aby se z napjaté chvíle stala milá vzpomínka. A jak důležité je umět brát věci s nadhledem. Doktor mi po pár minutách napsal recept a řekl, že mám být v klidu, nic vážného. Ale už tehdy jsem věděla, že to největší uvolnění nepřinesl lék, ale ten krátký moment lidskosti mezi cizími lidmi v čekárně.
Každý den může být jiný
Když jsem odcházela, pán tam ještě seděl a mával na ostatní. Původně jsem se bála, že mě bude mít za drzou, ale místo toho mi popřál hezký den.
Venku pořád pršelo, ale mně to už bylo jedno. Měla jsem dobrou náladu, i když jsem přišla jen kvůli rýmě. Přemýšlela jsem, jak by ten svět vypadal, kdyby se lidé častěji uměli zasmát i v těch nejběžnějších situacích.
Někdy to opravdu není o tom, kdo byl v pořadí dřív, ale kdo se dokáže pousmát jako první.
