Článek
Jenže místo odpočinku jsme zažili něco, co bych dnes nejlépe popsal jako kříženec reality show o přežití a absurdního divadla. A i když jsme se vrátili v jednom kuse, některé momenty mě budou budit ještě dlouho. První náznaky, že něco nebude úplně v pořádku, přišly už po příjezdu do hotelu. Recepční byla nervózní, hádala se s někým přes telefon a přitom se nás snažila odbavit. Dozvěděli jsme se, že „pokoj bude za chvíli“, což ve výsledku znamenalo tři hodiny čekání na rozpálené recepci, kde nefungovala klimatizace.
Místo welcome drinku jsme si koupili vodu z automatu, který polykal drobné a vydával nic. A když jsme se konečně dostali do pokoje, čekal nás výhled – ano, měl být na moře. Jenže moře bylo vidět jen tehdy, když jste si stoupli na postel a naklonili se doprava přes klimatizační jednotku a sousedovu terasu. Jinak to byl výhled na betonovou zeď.
Měl jsem chuť si říct, že to zvládneme. Vždyť jsme přece přijeli k moři, ne na výstavu interiérů. Ale další dny ukázaly, že hotel má ještě mnoho „překvapení“. Třeba sprchu, která měla dvě polohy – led a peklo. Nebo all-inclusive jídlo, kde se podávalo něco, co připomínalo směs těstovin, rýže a čehosi, co vypadalo jako maso, ale chutnalo jako vlhká houba. Nejvíc mě dostaly snídaňové párky, které byly studené, gumové a plavaly v nálevu, co připomínal slaný čaj.
To ale nebylo všechno. Během prvního týdne přestala téct voda. Ne na hodinu. Na celý den. V třiceti osmi stupních, kdy se člověk potí i při otočení hlavy, jsme nemohli spláchnout záchod, osprchovat se, ani si umýt ruce. Recepce se tvářila, že je to běžné. „Technický problém, řešíme.“ Překvapivě to ale neřešil vůbec nikdo. Někdo vynesl vodu v kyblíku z bazénu, jiný prostě odešel na pláž a snažil se to přežít ve stínu. My jsme šli do města a koupili si alespoň balenou vodu, abychom se mohli nějak umýt. Cítil jsem se jak v nějaké bláznivé výzvě – kolik dní zvládneš bez hygieny a bez nervového kolapsu?
Ačkoliv jsem typ, co se snaží brát věci s humorem, tady to přestávalo jít. Každý den přišel s nějakou novou absurditou. Jednou nám nefungovala karta od pokoje a museli jsme čekat na údržbáře. Jindy nám „omylem“ uklízečka vyhodila naše vlastní sluneční brýle, protože je prý považovala za zapomenuté. Do toho neustálý hluk – od bazénu, z jídelny, z vedlejších pokojů. A večer? Večer se rozjela animační show, kterou moderoval pán s mikrofonem a smyslem pro humor, který se zasekl někde v devadesátkách. Ječivá hudba, dětské diskotéky, karaoke, které končilo po půlnoci. Takže když jste se chtěli vyspat, měli jste dvě možnosti – buď si pustit vlastní špunty do uší, nebo se smířit s tím, že vaše dovolená je noční směna v zábavním středisku.
Vrcholem všeho byla chvíle, kdy jeden z hostů omdlel u bazénu. Ne kvůli alkoholu, ale vyčerpáním z horka. Přiběhla plavčice, která měla asi sedmnáct a v očích paniku. Nikdo nevěděl, co dělat. Recepce volala sanitku, která přijela za tři čtvrtě hodiny, mezitím ho hosté polévali vodou a drželi v polostínu. V tu chvíli mi došlo, že tady nejde jen o komfort, ale i o bezpečí. A že když se tady něco stane, jste odkázaní sami na sebe.
Z celé dovolené jsem si paradoxně nejvíc užil ty chvíle, kdy jsme nebyli v hotelu. Výlet na lodi, staré město, kde se dalo dýchat, kavárny s místními. Lidé mimo hotel byli milí, normální, ochotní. Jako by žili v jiném světě. Zatímco hotel působil jako scéna, kde někdo testuje, co všechno turisté vydrží, venku byl skutečný život. A to mě nakonec zachránilo – že jsme v tom přežití našli i chvíle, kdy se člověk mohl nadechnout a připomenout si, proč vlastně cestuje.
Po návratu domů jsem si uvědomil, jak moc jsme si zvykli na to, že „dovolená“ rovná se „komfort“. A jak rychle to všechno spadne, když ten komfort přestane fungovat. V tu chvíli nejde o to, kolik stála letenka, nebo jestli byl hotel čtyřhvězdičkový. Jde o to, jestli se cítíte bezpečně. Jestli máte kde spát, co jíst, a jestli vám někdo zvedne telefon, když potřebujete pomoc. A tohle všechno se v tom našem „all inclusive“ jaksi rozplynulo.
Řekli jsme si, že příště jedeme jinak. Ne podle katalogu, ne podle fotek, které retušují realitu. Ale tam, kde je míň lidí, míň pozlátka a víc opravdovosti. A jestli to bude stan u lesa nebo malý penzion u babičky v Rakousku, to už je mi vlastně jedno. Hlavně ať to není zase boj o přežití se záchodovou kartou v ruce a vlažným párkem na talíři.
Tahle dovolená mě naučila jednu věc – že klid a pohodu si nekoupíš. A že někdy méně znamená víc. Že když vám někdo nabídne luxus, ale neumí zajistit základní věci, je to jen pěkný obal bez obsahu. A že i z dovolené si můžeš přivézt víc než opálení – třeba novou trpělivost, hranice, a taky docela slušnou sbírku příběhů, které sice nebyly veselé, ale rozhodně byly životní.
Takže když se mě někdo zeptá, jaká byla naše dovolená, jen se usměju a řeknu: nezapomenutelná. Ale ne tak, jak jsme si přáli.
