Článek
Jenže my se před pár dny přesvědčili, že všechno, co dává smysl, se občas potká s realitou. A ta umí překvapit. Bylo vedro k padnutí. Takové to dusno, kdy se i vzduch vleče pomaleji než obvykle. Ve městě jsme byli s partnerkou něco vyřídit, a protože jsme měli chvilku čas, řekli jsme si, že se někde zastavíme. Na kafe, na limonádu, prostě si na hodinku sedneme, schováme se před sluncem a dáme si pauzu. V jedné klidné boční uličce jsme objevili malou kavárnu s několika stolečky venku, polostín, příjemná hudba zevnitř, nikde žádné davy. Sedli jsme si a čekali.
Objednali jsme si kávu, já americano, partnerka cappuccino, a k tomu domácí limonádu. Přinesli nám to skoro hned, všechno vypadalo hezky, chutnalo to dobře, všechno, jak má být. Po chvíli jsme ale pocítili žízeň. Káva i limonáda, jak známo, spíš dehydrují, než že by vás osvěžily. Poprosil jsem tedy číšníka, jestli by nám mohl donést sklenici vody z kohoutku. Ne minerálku, ne ledovou, jen obyčejnou sklenici vody. Přikývl, odešel a za chvíli nám ji donesl. Dokonce s citronem a mátou, to mě potěšilo. Ne že bych to nutně potřeboval, ale bylo to milé. Příjemná obsluha, říkám si, to se dnes jen tak nevidí.
Pili jsme, povídali si, odpočívali. Když jsme pak požádali o účet, nečekali jsme žádné překvapení. Jenže jedno tam bylo. Mezi položkami dvě kávy, dvě limonády se objevilo ještě něco: voda z kohoutku. Vedle ní byl uveden poplatek deset korun. Zarazil jsem se. Deset korun za vodu z kohoutku? Chápu, že citron, máta, možná práce navíc, ale přece jen je to voda. Ta, kterou ve většině podniků dávají automaticky. Ta, která v létě často leží na baru ve džbánu, aby si ji každý mohl načepovat sám.
Podíval jsem se na číšníka a slušně se zeptal, jestli se náhodou nespletli. Odpověděl, že ne, že za vodu z kohoutku účtují poplatek, protože jde o „surovinu a obsluhu“. Prý to mají napsané i na nápojovém lístku. A skutečně. Drobným písmem úplně dole, tam, kde to člověk moc nečte, stálo, že si účtují deset korun za sklenici kohoutkové vody. Přiznávám, že mě to trochu zklamalo. Ne snad ta částka, o to nejde. Ale ten princip.
Mám rád férové jednání. Když jdu do kavárny a objednám si dort, zaplatím ho, protože chápu, že suroviny něco stojí, že ho někdo musel upéct. Stejně tak s limonádou, kávou, vínem. Ale voda z kohoutku? Něco, co stojí podnik pár haléřů, něco, co je v zahraničí běžnou součástí servisu a nikdo se nad tím nepozastavuje? Chápu, že každá koruna se počítá, že energie, mzdy, nájem všechno je drahé. Ale opravdu chceme dojít do bodu, kdy bude voda z kohoutku luxusem, za který musíme platit extra?
Nejvíc mi vadilo, že to nebylo řečeno předem. Kdyby číšník řekl: „Samozřejmě, doneseme, jen upozorňuju, že je za deset korun,“ asi bych se usmál, přikývl a neměl bych problém. Ale takhle to působilo jako past. Jako malá lest, na kterou se chytí každý, kdo má žízeň. A těch deset korun není ten problém. Jde o přístup, o to, jak se dnes někteří podnikatelé dívají na své zákazníky. Ne jako na hosty, ale jako na chodící peněženky, z nichž je třeba dostat maximum. A je jedno, jestli jde o vodu nebo o kávu.
Příště si prostě vezmu vlastní lahev. Ne z lakoty, ale z principu. Nechci se dohadovat, nechci si kazit dojem z jinak příjemného podniku. Ale taky nechci platit za něco, co považuji za samozřejmost. A možná nejsem jediný, kdo to tak cítí. Když jsem o tom mluvil s přáteli, většina z nich kroutila hlavou. Někteří se smáli, jiní se rozčilovali. Ale všichni se shodli na jednom: měli nám to říct předem. To je celé. Upřímnost nic nestojí a slušné chování je pořád tou nejlepší reklamou. Voda z kohoutku by přece neměla rozdělovat lidi. Má je osvěžit. Tak proč má člověk po zaplacení takový zvláštní pocit v krku?
