Článek
Proto když jsme byli letos v létě u moře, napadlo nás, že si dopřejeme trochu spontánnosti a vrátíme se zpátky do doby, kdy jsme spolu začínali. Byla teplá noc, město už utichlo, ulice byly prázdné a nás oba najednou napadla bláznivá myšlenka. Vyrazíme na pláž, a to hned. Vzali jsme si jen ručník a lehké oblečení, protože všechno ostatní jsme nechali v apartmánu.
Byla to jedna z těch nocí, kdy se člověk cítí svobodný, kdy moře šumí a vzduch voní slaně. Na pláži jsme nebyli úplně sami, ale lidí tam bylo minimum, většinou jen páry nebo parta mladých sedící u ohně. Rozhodli jsme se, že se trochu projdeme, sundali boty a nechali si písek klouzat mezi prsty. V té chvíli nás to úplně pohltilo. Neřešili jsme čas, místo ani to, co si o nás kdo myslí. Bylo to lehkomyslné, zamilované a přesně to, co jsme v tu chvíli oba potřebovali.
Jenže když se necháte unést atmosférou, hranice se snadno smažou. Zůstali jsme na samotném okraji pláže, kde už nebyl skoro nikdo. Měsíc svítil, moře se tiše přelévalo a my jsme byli jen my dva. A tam někde mezi polibky a smíchem nás napadlo, že se ponoříme do něčeho, co by se dalo nazvat dobrodružstvím. Nikdy předtím jsme nic podobného neudělali, ale tentokrát se zdálo všechno dovoleno. Připomínalo to scénu z romantického filmu, kde se všechno točí kolem vášně a chvíle, která se už nemusí opakovat.
Ráno jsme se probudili do naprosté reality. Ještě jsme si v hlavě přehrávali tu krásnou noc, když se u snídaně v kavárně vedle apartmánu otočil k televizi jeden host a my okamžitě ztuhli. Na obrazovce běžela reportáž z místních bezpečnostních kamer a mezi krátkými záběry na opilce potácející se městem a lidi, kteří se koupali v moři i přes zákaz, probleskla scéna, která nám byla až děsivě povědomá. Byli jsme tam my. Ne úplně v celé kráse, kamera nás zachytila jen z dálky, ale pro toho, kdo nás zná, to mohlo být víc než jasné.
V tu chvíli mě polil studený pot. Byla to směs údivu, trapnosti a nechtěného adrenalinu. Najednou jsem měla pocit, že nás sleduje celé město, i když to samozřejmě nebyla pravda. Naštěstí televize naše jména nikde nezmínila, ale to ponížení, když víte, že někde na sociálních sítích může kolovat záznam z vašeho soukromého momentu, se těžko popisuje. Partner se snažil celou situaci odlehčit a vtipkoval, že jsme se aspoň jednou v životě stali celebritami. Jenže mně to v tu chvíli vůbec vtipné nepřišlo.
Nejhorší bylo, že jsme o tom začali přemýšlet zpětně. Jak je možné, že pláž, která působila tak opuštěně a romanticky, je celá posetá kamerami? Že každý náš krok někdo někde může sledovat a nahrávat? Samozřejmě, že bezpečnostní opatření chápu, svět dnes není bezpečný a turistická letoviska se snaží chránit své hosty. Ale přiznejme si, že v tu chvíli jsme rozhodně nevypadali jako někdo, kdo potřebuje dohled. A tak místo toho, abychom si odvezli domů jen hezké vzpomínky, zůstala nám i pachuť studu a trapnosti.
Dlouho jsem o tom přemýšlela. Na jednu stranu to byl zážitek, na který asi nikdy nezapomeneme. Na druhou stranu nám připomněl, že i když si myslíte, že jste sami, nikdy to nemusí být pravda. Svět je dnes jiný než dřív. Každý mobil, každá kamera, každá nenápadná čočka může být připravena zachytit vaši slabou chvilku a vystavit ji očím cizích lidí. A najednou se romantika mění v realitu, která už tak hezky nevypadá.
Možná je to pro někoho jen úsměvný příběh, ale pro mě je to i malé varování. Nemusíme se vzdávat spontánnosti ani bláznivých nápadů, ale asi bychom měli víc přemýšlet o tom, kde je hranice. Protože co se zdá být jen naší tajnou chvilkou, může se druhý den stát veřejnou podívanou. A když pak člověk uvidí sám sebe na obrazovce, jak se stal hvězdou místních kamer, už to tak romantické opravdu není.
Simona, 27 let
