Článek
Ale pak přišel den, kdy mi pokladní s vážným výrazem podala účtenku a pronesla větu, kterou bych normálně očekávala spíš v nějakém mysteriózním filmu než při placení másla a jogurtu. „Tohle jste ještě neviděla…“ A měla pravdu. Protože když jsem se podívala na ten kus papíru, bylo na něm něco, co jsem opravdu ještě nikdy neviděla.
Byl to úplně obyčejný den. Venku pršelo, já měla hlad a můj plán byl jednoduchý – skočit do obchodu, koupit pár základních věcí a rychle se vrátit domů. Všechno probíhalo hladce. Vešla jsem dovnitř, vzala košík, vyhnula se páru důchodců dohadujících se nad slevou na mléko, přehodila pár věcí do košíku a zamířila k pokladně. Žádný stres. Žádná nervozita. Normální nákupní pohoda. A pak to přišlo. Postavila jsem se do fronty. Před sebou jsem měla pána, který si kupoval jen minerálku, a paní s plným vozíkem, takže jsem měla dost času se rozhlížet a přemýšlet, jestli jsem něco nezapomněla.
Zvláštní pohled pokladní
Všechno probíhalo normálně. Pokladní pípala zboží, občas prohodila pár slov se zákazníky, prostě běžná rutina. Pak přišla řada na mě. Vyndala jsem svůj malý, naprosto obyčejný nákup – mléko, máslo, chleba, pár jogurtů, banány. Nic neobvyklého. Pokladní začala markovat a já se už soustředila na placení, když se najednou zarazila. „Počkat,“ zamumlala si spíš pro sebe a zamračila se na obrazovku. Podívala se na mě. Pak zase na obrazovku. Pak na mě. „Ehm… cože?“ řekla zmateně. V tu chvíli jsem začala být nervózní. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. Pokladní chvíli něco ťukala do pokladny, pak se zhluboka nadechla, vytiskla účtenku a s vážným výrazem mi ji podala. „Tohle jste ještě neviděla…“ 150 kilo brambor. Ano, opravdu. Podívala jsem se na účtenku. A skoro mi vypadly oči z důlků. Celková částka? Přes tři tisíce korun. Za co?! Proč?!
Nevěřila jsem vlastním uším
Vždyť jsem si koupila jen chleba, máslo a pár jogurtů! A pak jsem to uviděla… 150 kilo brambor. Ano, přesně tak. Někdo, nebo něco, mi naúčtovalo 150 kilo brambor. Když jsem se na to podívala, pokladní se už smála. „To bude asi nějaká chyba…“ No opravdu? Skvělý postřeh! „Ehm… to bych řekla taky,“ řekla jsem a pořád se snažila pochopit, jak se něco takového mohlo stát. Pokladní si povzdechla a zavolala vedoucí. Přišla paní kolem padesátky, typická „manažerka supermarketu“, která měla už viditelně za sebou dlouhý den. „Co se děje?“ „Má tu naúčtovaných 150 kilo brambor,“ oznámila pokladní se smíchem. Vedoucí se podívala na účtenku, pak na mě, pak zase na účtenku. „A vy… je nemáte?“ Nevěřila jsem vlastním uším. „Ne. Nemám u sebe 150 kilo brambor. Opravdu ne.“
Oprava nebyla jednoduchá
V duchu jsem si představila, jak se snažím nacpat 150 kilo brambor do malého košíku, který sotva udrží pár rohlíků. Paní se zhluboka nadechla, podívala se na pokladní, pak na mě. „Dobře… tak to asi budeme muset nějak opravit, že?“ Ne. Prosím, neříkejte mi, že bych si je měla nechat. Ukázalo se, že smazat 150 kilo brambor z účtenky není jen tak. Pokladní ťukala do pokladny, něco se snažila změnit, ale nic nefungovalo. Vedoucí zkusila jiný postup. Pořád nic. Lidé ve frontě začali být nervózní. „Můžete to nějak urychlit?“ zavrčel pán za mnou, který si kupoval jen dvě piva. Ano, já bych taky ráda. Po pěti minutách se konečně povedlo brambory zrušit. „Tak, teď by to mělo být správně,“ řekla pokladní vítězoslavně.
Některé zážitky nevymyslíš
Podala mi normální účtenku. Tentokrát už jen na máslo, chleba a jogurt. Cena? 75 korun. Výrazně lepší než tři tisíce. V obchodě se může stát úplně všechno. Opravdu nikdy nečekáš, že se ti něco takového stane. Pokladní mají občas náročný den, ale umí se tomu zasmát. A když vidíte, že jim to není jedno, přestane vám to být taky líto. Nikdy nekupuj brambory, když se ve frontě díváš do telefonu. Nikdy nevíš, kolik jich tam ve skutečnosti naúčtují. A co se stalo pak? Šla jsem domů, dala si čaj, podívala se na účtenku a ještě deset minut se smála. Protože některé zážitky prostě nevymyslíš.
