Článek
Teprve když jsem stála mezi regály a do košíku pokládala jednu položku za druhou, došlo mi, jak moc se změnily moje zvyklosti. A jak si člověk dokáže zvyknout na něco lepšího, pohodlnějšího a levnějšího, aniž by si to uvědomil. Teď jsem se vrátila zpátky do reality.
Bydlíme kousek od hranic a v posledních měsících jsme si navykli jezdit nakupovat do Polska. Nejdřív to byl jen takový experiment, když jsme slyšeli od známých, že tam mají levnější potraviny a hlavně lepší výběr. Pak z toho byl pravidelný výlet, na který jsme si zvykli až příliš rychle.
V Polsku totiž člověk dostane za stejné peníze mnohem víc, ať už jde o čerstvé pečivo, uzeniny, nebo třeba sýry. Výběr je širší, kvalita leckdy vyšší a ceny nižší. Přesto jsem si říkala, že není špatné občas zajít i do českého obchodu, podpořit místní a ušetřit si cestu přes hranici. Jenže po pondělním zážitku jsem si nebyla vůbec jistá, jestli to má smysl.
Hned u vchodu jsem vzala košík a zamířila do oddělení s pečivem. Police byly poloprázdné, housky už skoro žádné, chléb oschlý a bagety tvrdé. V Polsku jsem si přitom zvykla, že i odpoledne je pečivo čerstvé a voňavé, a když není, tak se dopéká nové. U nás jsem měla pocit, že vybírám z toho, co zbylo po ránu. Přesunula jsem se dál, uzeniny. Sáhla jsem po balíčku šunky a málem jsem ho zase položila zpátky, když jsem uviděla cenu. Skoro o třetinu víc než platím v Polsku, a přitom gramáž menší. A to se dívám na běžnou značku, ne na žádný luxus.
Nejvíc mě ale zaskočilo ovoce a zelenina. Jahody, které jsme si o víkendu koupili u polských sousedů, byly sladké a voněly jako ze zahrádky. V českém obchodě mě čekaly plastové krabičky s unavenými plody, které už na první pohled ztratily chuť i barvu. Rajčata bez vůně, jablka unavená a mrkev zvadlá, jak kdyby tam ležela týden. Jasně, neříkám, že v Polsku je všechno dokonalé. Taky se občas stane, že narazím na horší várku. Ale tam je to spíš výjimka, kdežto tady to bohužel začíná být pravidlem.
Košík se pomalu plnil, ale nálada mi klesala. U každé položky jsem měla pocit, že platím víc a dostávám míň. Jogurty, které beru v Polsku za pár korun, tady stály skoro dvojnásobek. Máslo, které jsem kupovala za cenu kolem třiceti, tady za padesát pět. A když jsem se dostala k pokladně, přišla finální facka. Za nákup, který by mě v Polsku vyšel zhruba na osm set, jsem v českém obchodě nechala přes tisícovku.
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se naše rodina přizpůsobila polským nákupům. Už to nebylo jen o tom ušetřit, i když to hraje obrovskou roli. Je to i o tom, že člověk má větší radost z nakupování, protože si může vybrat z pestrosti, kterou u nás v obchodech často nenajde. Tamní regály jsou plné různých druhů sýrů, pečiva, sladkostí i běžných věcí do domácnosti. Když jdu do českého obchodu, působí to na mě jako chudší příbuzný, kde se musím spokojit s tím, co je.
Jasně, chápu, že někdo může říct: podpořte radši naše výrobce a obchodníky, ať nejezdíte přes hranici. Jenže proč bych měla vědomě platit víc za horší kvalitu? To je přece proti zdravému rozumu. Navíc v dnešní době, kdy každý obrací korunu, těžko někdo bude chodit pravidelně do obchodu, kde nechá o třetinu víc peněz, když kousek za hranicí dostane to samé a často lepší, mnohem levněji.
Přemýšlela jsem nad tím celou cestu domů. Možná jsem si zvykla na komfort, který není samozřejmostí. Možná mi polské supermarkety zvedly laťku tak vysoko, že české působí jako krok zpátky. Ale i kdybych se snažila být objektivní, rozdíl v cenách je neoddiskutovatelný. A ten rozdíl je to, co dnes rozhoduje nejvíc. Když rodina potřebuje ušetřit, není čas na vlastenecké gesta v podobě dražšího nákupu v českém obchodě.
Ten pondělní zážitek mě vlastně utvrdil v tom, že naše víkendové výjezdy do Polska nejsou žádný rozmar, ale nutnost. A že jsme si na ně tak zvykli, že už by nám bylo těžké je oželet. Když stojím v českém obchodě a vidím poloprázdné regály a vysoké ceny, připadám si, jako bych byla o deset let zpátky. V Polsku mám pocit, že žiju v současnosti s výběrem, kvalitou a cenami, které dávají smysl. A tak si říkám: možná je smutné, že si musíme jezdit pro normální nákup přes hranici, ale ještě smutnější je, že to u nás doma považujeme za standard.
