Článek
Tak to mělo být i u mě. Bylo odpoledne, měla jsem volno, a tak jsem si řekla, že si udělám radost a zajdu na pozdní oběd do podniku, který mám ráda. Je to místo, kde se člověk cítí, dobře, kde je příjemná obsluha a kuchaři si s jídlem opravdu dávají práci. Sedla jsem si ke stolu u okna, objednala si skleničku vína a těšila se, že si v klidu vychutnám čas jen pro sebe. Netušila jsem, že z toho vznikne historka, na kterou budu dlouho vzpomínat.
Za pár minut si ke stolu vedle mě přisedli dva muži, podle všeho turisté z Německa. Byli hlučnější, než by se hodilo, ale nijak jsem to neřešila, ostatně každý má jiný styl trávení dovolené. Přinesli jim jídlo a já si v klidu pročítala menu, když jsem koutkem ucha začala vnímat, že mluví německy a nápadně často se ohlížejí mým směrem. Zpočátku jsem to přičítala náhodě, ale brzy mi došlo, že se baví o mně. Nešlo o nevinné poznámky, ale o narážky na to, jak vypadám, jak sedím a co si asi objednám. Mysleli si, že jim nerozumím, a tak si pustili pusu na špacír bez zábran.
Nebylo to nic, co by potěšilo. Posmívali se, že mám prý na talíři jistě něco levného, protože Češi podle nich šetří, i když jdou do restaurace. Nadhodili vtípek, že si určitě nedám dezert, protože ten je pro místní moc drahý. A aby toho nebylo málo, přidali i poznámky o mém vzhledu, které měly daleko k lichotkám. Snažila jsem se to ignorovat, protože jsem chtěla mít klid, ale člověk není z kamene. Čím déle to posloucháte, tím víc ve vás stoupá vztek.
Když jim donesli hlavní chod, byli už rozjetí. Smáli se jeden druhému, až jim málem teklo víno po ubruse, a pokračovali v tom, jak jsou místní lidé podle nich jednodušší, že se nechají snadno obsluhovat a ještě za to rádi zaplatí. Jejich arogance mě bodala do uší a chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám zvednout a jít jinam, abych si nepokazila náladu. Ale pak jsem si řekla, že ne. Tentokrát nebudu dělat, že nic neslyším.
V tu chvíli jsem se na ně otočila, podívala se jim přímo do očí a v naprosto plynulé němčině jsem jim odvětila, že bych si ráda ten dezert opravdu objednala, a že jim děkuji za starost o mé finance, ale zvládnu to i bez jejich komentářů. Myslela jsem si, že je to zarazí a třeba se omluví. Jenže jejich reakce mě ohromila. Zůstali sedět jako opaření, chvíli nebyli schopní vydat ani hlásku. A pak, jakoby se domluvili beze slov, začali rychle sbírat věci ze stolu.
Obsluha si toho všimla, ale než stihla zareagovat, ti dva už mířili ke dveřím. Nezaplatili ani korunu, talíře zůstaly plné a oni zmizeli venku na ulici. Všichni v restauraci to viděli a zůstali v šoku. Číšník se za nimi sice rozběhl, ale už je nedohnal. Hosté se rozhlíželi a šuškali si, co se to vlastně stalo, a já tam seděla s pocitem zvláštní směsi zadostiučinění a rozpaků. Na jednu stranu jsem jim ukázala, že si nemůžou dovolit všechno, na druhou stranu mě mrzelo, že se to vyhrotilo až k tomu, že utekli bez zaplacení.
Vedoucí podniku ke mně přišel a zeptal se, co přesně se stalo. Vysvětlila jsem mu, že mě celou dobu uráželi, mysleli si, že jim nerozumím, a když jsem na ně promluvila německy, zpanikařili a utekli. Poděkoval mi, že jsem mu řekla pravdu, a zároveň se omluvil, že taková situace nastala u nich v podniku. Nabídl mi, že mi dá kávu a dezert na účet podniku, abych měla aspoň malou náplast na zkažený zážitek. Přijala jsem to a musím říct, že ten kousek dortu na závěr mi zachránil náladu.
Domů jsem odcházela s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem se ozvala a nenechala si všechno líbit. Bylo to poprvé, kdy jsem si uvědomila, že znalost jazyků není jen praktická dovednost na cestách, ale může se hodit i v takové nečekané situaci. Na druhou stranu jsem si říkala, jak málo stačí, aby někdo ukázal svou pravou tvář. Dva muži, kteří si přišli užít dovolenou, se místo toho chovali jako hulváti a nakonec se znemožnili úplně.
Dodnes, když si na to vzpomenu, střídá se ve mně vztek a pobavení. Byla to ukázka toho, jak si někteří lidé myslí, že mohou beztrestně komentovat ostatní jen proto, že jim nerozumí. A také toho, jak rychle dokáže člověka přistihnout trapná situace, když se ukáže, že se spletl. Utekli bez zaplacení, což je ostuda především pro ně. Já si aspoň odnáším poučení, že i obyčejná návštěva restaurace se může změnit v příběh, který stojí za to vyprávět.
