Článek
Když se těšíš na jídlo a přijde katastrofa
Byl pátek večer a po náročném týdnu v práci jsem se těšil, že si sednu do klidu, dám si něco dobrého a prostě vypnu. Restauraci jsem si vybral podle recenzí, měla být „vyhlášená“. Ceny vyšší, ale říkal jsem si nevadí, jednou za čas.
Objednal jsem si steak „medium“. Kdo někdy měl pořádný steak, ví, že to má být šťavnaté maso, zvenku opečené, uvnitř lehce růžové. Jenže když mi ho přinesli, zůstal jsem chvíli koukat. Na talíři ležel kus masa, který vypadal spíš jako podrážka od boty. Tvrdý, vysušený, bez chuti, bez šťávy. Všechno, jen ne „medium“.
Zklamání místo požitku
První sousto jsem sotva rozžvýkal. Bylo to suché, přepálené a chutnalo to, jako kdyby to někdo zapomněl na pánvi. Zavolal jsem číšníka, slušně, bez emocí, a řekl mu, že maso je úplně propečené, i když jsem chtěl „medium“.
Odpověď mě zarazila: „To je naše medium, pane.“
Nechtěl jsem se hádat, ale bylo mi trapně. Kolem seděli lidé, kteří se bavili, smáli, a já tam seděl s kusem masa, které jsem nedokázal jíst. Nabídl jsem, že steak klidně vrátím, že si dám něco jiného. Číšník jen pokrčil rameny a řekl, že kuchař tvrdí, že je to správně připravené.
Když se z hosta stává problém
Zkusil jsem být trpělivý. Řekl jsem, že nechci dělat scénu, ale že bych si přál steak tak, jak jsem ho objednal. Jenže číšník se vrátil po pár minutách a oznámil mi, že kuchař nové maso dělat nebude. „Není důvod,“ řekl. „Medium máme takhle.“
V tu chvíli jsem si připadal, jako kdybych byl já ten problém. Ne oni, kteří pokazili jídlo, ale já, který měl tu drzost chtít, aby to odpovídalo objednávce. Vzpomněl jsem si na situace, kdy jsem pracoval s lidmi a kdy jsme dělali maximum pro to, aby byli spokojení. Tady to vypadalo, že je jim to jedno.
Chuť zkažená nejen jídlem
Nakonec jsem steak nechal skoro celý. Zaplatil jsem, i když to bylo přes 600 korun, a odešel. Ne kvůli tomu, že by mi to dělalo radost, ale protože jsem nechtěl ztrácet energii hádáním. Jenže ten pocit znechucení ve mně zůstal.
Cestou domů jsem přemýšlel, jak je možné, že někteří lidé v gastronomii zapomenou na to nejdůležitější, že host není nepřítel. Že stačí trochu empatie. Kdyby se mi omluvili, kdyby nabídli nový steak, nebo aspoň uznali chybu, odešel bych spokojený. Ale místo toho jsem měl pocit, že jsem se provinil tím, že jsem se ozval.
Obrana obsluhy, která zabolí víc než špatné jídlo
O pár hodin později mi napsali z restaurace, protože jsem nechal hodnocení na internetu. Očekával jsem omluvu, ale místo toho přišla obhajoba. „Host si objednal steak medium a ten také dostal,“ stálo v odpovědi. „Pokud někdo neví, jak má medium vypadat, není to naše chyba.“
Seděl jsem nad tím textem a nevěřil vlastním očím. Místo toho, aby přijali zpětnou vazbu, začali vysvětlovat, že problém jsem já. V tu chvíli mi došlo, že o kvalitu jim vůbec nejde. Šlo jen o to mít poslední slovo.
Jídlo se dá opravit, přístup ne
Nejvíc mě na tom celém mrzelo, že nejde jen o steak. Ten bych oželel. Ale přístup, který ze zákazníka dělá protivníka, ten se spravit nedá. Všichni děláme chyby.Kuchař, číšník, kdokoliv. Jenže když se neumíme omluvit, ztrácí to celé smysl.
Přemýšlel jsem, kolik hostů se asi setkalo s podobným chováním. Kolik lidí už tam nepůjde, i když by to šlo napravit jedním vstřícným gestem. Možná se to zdá jako maličkost, ale důvěra se v gastronomii buduje po drobných. A ztrácí se jedním špatným přístupem.
Co jsem si odnesl
Dnes už vím, že jít na dobré jídlo není samozřejmost. Že restaurace může mít krásný interiér, vysoké ceny i vyhlášeného kuchaře, ale když chybí úcta k zákazníkovi, všechno ostatní ztrácí cenu.
Steak jsem ten večer nedojedl. Ale tu zkušenost si ponesu dlouho. Možná i proto, že mi připomněla, jak důležité je zůstat pokorný, ať už stojíš za barem, nebo na druhé straně stolu.
