Článek
Tentokrát to ale nebylo kvůli slevám nebo frontám, ale kvůli jedné prodavačce, která se rozhodla, že si na mně vybije svou špatnou náladu. Stalo se to jedno odpoledne, kdy jsem po práci zamířila do obchodu pro pár věcí na večeři. Nebylo toho moc, jen košík se základními potravinami, které jsem potřebovala domů. Unavená z celého dne jsem si v duchu přála, aby nákup proběhl rychle a bez zbytečných průtahů. Postavila jsem se do fronty, kde přede mnou stáli dva lidé. Všechno vypadalo klidně, dokud nepřišla řada na mě.
Prodavačka, která seděla za kasou, se na mě ani nepodívala. Jen se zamračila a začala markovat zboží. To by mi nijak nevadilo, každý má přece dny, kdy se necítí dobře. Jenže pak přišlo něco, co mě opravdu zarazilo. Najednou zvedla oči a tónem, který byl napůl posměšný a napůl naštvaný, pronesla: To byste mohla občas přijít nakoupit i upravená, vždyť vypadáte, jako byste právě vstala z postele.
Na chvíli jsem oněměla. Cítila jsem, jak se na mě otočila paní za mnou, a v duchu jsem se chtěla propadnout do země. Nejraději bych nákup nechala být a utekla pryč. Jenže pak se ve mně něco zlomilo. Proč bych měla snášet ponížení od cizí ženy, která ani nezná můj den a nemá právo takto soudit?
Podívala jsem se jí přímo do očí a klidným hlasem jsem řekla: To, že pracujete s lidmi, vám nedává právo je shazovat. Já jsem dnes pracovala dvanáct hodin a jdu domů připravit večeři rodině. Možná nevypadám podle vašich představ, ale rozhodně si zasloužím respekt.
Na chvíli nastalo ticho. Prodavačka zrudla a bez jediného slova pokračovala v markování. Atmosféra byla zvláštní, ale cítila jsem, že moje slova zasáhla i ostatní. Paní za mnou se na mě povzbudivě usmála a já v tu chvíli věděla, že jsem udělala dobře.
Nákup jsem zaplatila, poděkovala a odcházela s hlavou vztyčenou. Ještě dlouho po cestě domů jsem nad tím přemýšlela. Kolik lidí asi denně vyslechne podobné poznámky a raději mlčí, protože se bojí konfliktu? Kolikrát už někdo odešel domů se špatnou náladou jen proto, že si na něm někdo vybíjel zlost?
Uvědomila jsem si, že někdy stačí jen pár slov a člověk, který se vás snaží ponížit, si uvědomí, že narazil na někoho, kdo se nenechá. Nešlo mi o hádku, nešlo mi o to ji urazit. Jen jsem chtěla připomenout, že vzájemný respekt je to nejmenší, co si můžeme v každodenním shonu dopřát.
Ten den jsem domů dorazila unavená, ale zároveň zvláštním způsobem hrdá. Moje odpověď možná nevyřešila její špatnou náladu, ale umlčela ji a ukázala, že se nenechám ponižovat. A to je pocit, který ve mně zůstal mnohem déle než chuť večeře, kvůli které jsem do supermarketu vlastně šla.
