Článek
Byla to pro ni radost, vidět je spokojené, slyšet jejich dětský smích, který naplňoval byt teplem a životem. Jenže časy se změnily. Vnoučata vyrostla, dospěla, mají svoje životy, kamarády a povinnosti. To je přirozené, říká si. Ale mrzí ji, že jejich návštěvy se dnes odehrávají úplně jinak než dřív. Přicházejí jen tehdy, když něco potřebují a ona si čím dál víc připadá, jako by nebyla babička, ale spíš bankomat.
Začalo to nenápadně. Jednou zazvonil telefon, vnouček se mile zeptal, jak se má, a pak rychle dodal, jestli by mu nepůjčila na nový telefon, protože ten jeho už sotva funguje. Jaroslava si řekla, proč ne. Vždyť má jen jednoho vnuka z toho synova, a jestli mu udělá radost, tak ať. Peníze mu dala, ani by ji nenapadlo, že se to stane pravidlem. Pak přišla vnučka, prý by potřebovala přispět na autoškolu. Jaroslava opět sáhla do úspor. A tak se to opakovalo. Oblečení, notebook, záloha na dovolenou. Vždycky se našel důvod, proč přijít, a vždycky u toho padla otázka na peníze. Jen málokdy to byla obyčejná návštěva jen tak, pro radost.
Nejvíc ji bolí, že mezi těmi „potřebnými“ návštěvami je ticho. Nikdo se neozve, nezeptá se, jak se cítí, jestli něco nepotřebuje ona. Vždycky když zazvoní telefon a na displeji svítí jméno některého z vnoučat, už předem tuší, že to nebude kvůli tomu, aby jí popřáli hezký den. „Cítím se, jako kdybych pro ně byla jen peněženka,“ přiznává Jaroslava. „Když jim něco dám, mají zájem. Když ne, jako bych neexistovala.“
Přitom ona sama toho zas tolik nemá. Žije z důchodu, šetří si na horší časy, občas si dopřeje něco pro sebe třeba nový svetr nebo lepší kávu, ale nikdy nebyla rozhazovačná. To, že jim opakovaně pomáhá, neznamená, že jí peníze padají z nebe. Jen nechce, aby měli pocit, že jim nechce pomoct, když je v úzkých. Vždycky si říkala, že rodina má držet při sobě.
Vzpomíná, jak to bylo, když byla mladší. S vnoučaty chodila do parku, na hřiště, učila je péct cukroví, hráli spolu stolní hry. Tehdy se na ni vrhaly s radostí, sotva ji viděly přicházet. Teď se jí občas stane, že je potká náhodou ve městě, a oni spěchají, mávnou a zmizí. Někdy to zamrzí víc než neozvaná prosba o peníze.
Jednou se rozhodla, že to zkusí jinak. Když se vnuk ozval s tím, že potřebuje půjčit na notebook, řekla mu, že peníze tentokrát nemá. Doufala, že se třeba staví jen tak, aby ji viděl, nebo že se alespoň ozve, aby si popovídali. Ale nezavolal. Trvalo skoro půl roku, než přišla další zpráva a opět kvůli penězům. To byl moment, kdy si uvědomila, že to není jen její pocit. Že opravdu přišli o ten hezký vztah, který spolu mívali.
Jaroslava se nechce hádat, nechce je od sebe odhánět. Ale čím dál častěji přemýšlí, jestli jim nemá prostě říct, jak se cítí. Ne jako výčitku, spíš jako prosbu. Vždyť by jí stačilo, kdyby se občas stavili jen na kávu, přinesli jí kytičku z louky nebo jen sedli na lavičku v parku a povídali si. Vždyť čas, který spolu stráví, má pro ni mnohem větší hodnotu než jakékoli peníze.
Možná je problém v dnešní době, uvažuje. Lidé jsou zaneprázdnění, běží z jedné povinnosti do druhé, a na obyčejné lidské návštěvy nezbývá prostor. Ale pak si vzpomene na své rodiče, jak je navštěvovala, i když měla malé děti a práce nad hlavu. Bylo to prostě samozřejmé. Možná se ta samozřejmost někam vytratila.
„Nejsem na ně naštvaná,“ říká Jaroslava. „Jen mě mrzí, že když se jim neozvu já, neozvou se oni. A že když už přijdou, tak jen kvůli tomu, že něco potřebují. Mám pocit, že jsem pro ně důležitá jen tehdy, když můžu něco zaplatit.“
Peníze jim dávat přestala. Ne ze zloby, ale proto, že nechce, aby to bylo jediné, co je k ní váže. Doufá, že časem přijdou na to, že o ni stojí i bez toho. Možná to bude trvat, možná se toho ani nedožije. Ale nechce skončit jako člověk, kterého navštěvují jen tehdy, když si potřebují něco vzít. Vždyť rodina má být o něčem úplně jiném. A Jaroslava by si přála, aby si na to vnoučata jednou vzpomněla, než bude pozdě.
