Článek
S Pavlem jsme manželé třicet let. Oba jsme před svatbou ovdověli, oba měli dítě a věděli jsme, že naši první partneři budou v rodině dál přítomní. Vozili jsme děti na dva různé hřbitovy a doma měli fotografie z jejich dětství. Nebýval to důvod k hádkám. Teď mi bylo dvaasedmdesát a stěhovali jsme se do menšího bytu, protože schody už nám oběma vadily.
Při třídění věcí jsem začala mluvit také o pohřbu. Navrhla jsem společné urnové místo v našem městečku. Pavel připomněl, že chce být uložený u své první ženy Hany. Znala jsem jeho přání, jen jsem dosud doufala, že ho změní. Začala jsem vysvětlovat, jak složité bude pro děti jezdit jinam. Ve skutečnosti mě bolelo, že ani nezaváhal.
Z knihy vypadl dopis
Vnučka Eliška nám pomáhala sundávat knihy z horních polic. Z cestopisu vypadl přeložený list. Zvedla ho, rozevřela a přečetla: „Milý Jirko.“ Pavel položil knihu na krabici a odešel do kuchyně. Požádala jsem Elišku, aby dál nečetla. Podala mi papír a zeptala se, jestli je od dědečka, kterého nikdy nepoznala.
Řekla jsem jí, že jsem ho napsala já jemu. Překvapilo ji to, ale nevyptávala se. Uklidila jsem dopis do kabelky a sledovala dveře do kuchyně. Napadlo mě, že Pavel žárlí. Současně jsem se zastyděla. Sama jsem si schovávala slova určená mrtvému manželovi a od Pavla čekala rozhodnutí, po kterém bych se konečně cítila dost důležitá.
Když Eliška odešla, přinesla jsem dopis ke stolu. Vznikl před naší svatbou, několik let po Jirkově smrti. Potřebovala jsem mu tehdy napsat, že se těším na život s jiným mužem a zároveň se bojím, že ho tím opouštím. Dopis neměl obálku ani známku. Zůstal v knize, kterou jsem si od Jirky kdysi půjčila a už mu ji nevrátila.
Neodešel kvůli žárlivosti
„Nechtěl jsem poslouchat něco, co nebylo pro mě,“ vysvětlil Pavel svůj odchod. Nabídla jsem mu, že si dopis může přečíst. Zavrtěl hlavou. Ulevilo se mi, jenže jsem hned znovu otevřela otázku hrobu. „Po třiceti letech bych chtěla vědět, že patříme k sobě.“ Pavel se podíval na naše svatební fotografie, připravené k zabalení, a zeptal se, co dalšího mi k tomu ještě chybí.
Nedokázala jsem odpovědět jinak než tím, že bychom přece měli zůstat spolu. Navrhl tedy, zda chci do nového místa přenést i Jirkovu urnu. Odmítla jsem to skoro dřív, než domluvil. Dcera jednou chtěla být u svého táty a já jí ten hrob nechtěla změnit. „A můj syn má u své mámy co?“ zeptal se Pavel. Přesto jsem namítla, že jeho ženou jsem teď já.
Slyšela jsem, jak na něj tlačím, ale nedokázala jsem přestat. Opouštěli jsme byt, ve kterém děti dospěly a kde jsem znala každý zvuk topení. Chtěla jsem mít jistotu, že alespoň něco našeho zůstane. Místo toho jsem si představovala dvě jména na kameni, z nichž ani jedno nebude moje. Pavel namítal, že jen zařizujeme věci dopředu. Pro mě to pouhé zařizování nebylo.
Souhlasil jen s prohlídkou
Zavolala jsem na správu hřbitova a nechala si jedno volné místo předběžně rezervovat do prohlídky. Pavlovi jsem to přiznala u večeře. Neskrýval podráždění, ale souhlasil, že se půjde podívat. Výslovně dodal, že tím nemění své přání. Přikývla jsem, přesto jsem doufala, že ho upravená cestička a blízkost našeho nového bytu přesvědčí.
Pracovnice nám místo ukázala a v kanceláři se zeptala, zda má připravit podklady k nájemní smlouvě. Pavel mlčel a čekal na mě. Dívala jsem se na plánek. Najednou jsem si představila vlastní jméno na novém místě a napadlo mě, že bych možná chtěla k Jirkovi. Nejen kvůli dceři. Kvůli sobě. Požádala jsem pracovnici, aby rezervaci zrušila. Smlouvu jsme neuzavřeli.
Cestou k autu jsem Pavlovi řekla: „Chtěla jsem po tobě jistotu, kterou sama nemám.“ Nevyčetl mi to. Přiznal ale, jak ho mrzelo, že musí naše manželství obhajovat místem vlastního pohřbu. Vysvětlila jsem mu zase, že když o tom mluví jako o vyřízení dokladů, připadám si se svým strachem hloupě. U auta jsme zůstali stát, i když už Pavel držel odemčené dveře.
Každý jsme se museli zeptat sám sebe
S dcerou jsem otevřela otázku Jirkova hrobu bez toho, abych její přání použila jako hotovou odpověď. Byla jeho nájemkyní. „Bála jsem se říct, že chci, aby to u táty zůstalo naše,“ přiznala. Řekla jsem jí, že o mém uložení nemusí rozhodovat za mě. Společně jsme pak u správy ověřily, že další urnu uložit lze a jaký postup bude potřeba.
Pavel totéž probral se synem, nájemcem Hanina hrobu, a s příslušnou správou. Podrobnosti jejich rozhovoru jsem znala jen z jeho vyprávění. Když byly možnosti ověřené, každý jsme sepsali vlastní přání. Pavel chtěl k Haně, já k Jirkovi. Kopie dostaly děti, naše listy jsme založili k rodinným dokladům.
Dopis jsem vložila do krabice s osobními písemnostmi. Pavel mi podal víko. Řekla jsem mu, že si ho nechám, protože patří k mému životu. Pořád mě mrzí, že naše jména jednou nebudou vedle sebe. Už ale po Pavlovi nechci, aby tím dokazoval, co pro něj znamenám. A on už neříká, že jde jen o praktickou věc.
Zdroje: autorský text
