Článek
Když se Anetě narodila dcera, byla to ta největší radost, jakou si dovedla představit. Malá Ema přišla na svět v prosinci, těsně před Vánoci, a i když byl porod náročný, všechno ostatní jí za to stálo. Zůstala doma, partner chodil do práce, rodina pomáhala. A i když věděla, že se finančně budou muset trochu uskromnit, nijak zvlášť se tím nestresovala. Vždyť je tady přece rodičovský příspěvek. Alespoň něco, co stát mladým rodinám dává, aby jim trochu ulevil v tom nejnáročnějším období. Jenže pak jí přišel výměr, a ona na něj jen nevěřícně koukala.
O rodičovském příspěvku slyšela už dřív, ale nijak zvlášť ho nestudovala.Stejně jako většina ostatních lidí ve dvaceti. Věděla, že přibližně 300 tisíc je částka, kterou stát rozpočítá na měsíční dávku, kterou rodič pobírá do čtyř let věku dítěte. Žádná věda, říkala si. Když ale přišlo rozhodnutí, že má pobírat 4 266 korun měsíčně, myslela si, že se úředníci spletli. Připadalo jí to jako výsměch. Ne proto, že by očekávala hory doly, ale protože tahle částka jí nepokryje ani polovinu nájmu v jejich malém bytě na okraji města. A to nezapočítává pleny, jídlo, léky, ani základní výdaje, které s dítětem přicházejí.
Nevěřila tomu. Hned volala na úřad, kde jí suše sdělili, že výše rodičovského příspěvku se určuje podle výše příjmů před porodem. Konkrétně podle toho, jestli měla nárok na peněžitou pomoc v mateřství (PPM). Jenže Aneta před porodem studovala a pracovala jen na dohodu. A protože na „mateřskou“ tedy neměla nárok, stát jí rozpočítal celkovou částku na celé čtyři roky. Výsledek? Zatímco jiná maminka dostává třeba deset nebo i víc tisíc měsíčně, Aneta zůstala na úplném minimu. Na otázku, proč o tom nikdo nemluví dřív, než si člověk dítě pořídí, jí nikdo neodpověděl.
Zpočátku si říkala, že to nějak zvládnou. Partner sice vydělává, ale nemají žádné velké rezervy. Do toho přišla zvýšená záloha na energie, ceny v obchodě rostou skoro každý týden a na nějaké velké dary od rodiny se spoléhat nemůžou. U rodičů se styděla říct, kolik dostává. Připadala si méněcenně. Jako by nebyla dost dobrá máma jen proto, že na papíře neměla odpracovaných dost hodin nebo odvedeno dost na pojištění. Přitom celé těhotenství studovala a snažila se, aby bylo miminko v pořádku. Nechodila na večírky, neflákala se, nebrala to lehkovážně. A přesto má být trestaná za to, že byla „jen“ studentka?
Začala si víc všímat, jak to mají ostatní. Na mateřských skupinách se dočetla, že spousta maminek to má podobně. Některé byly studentky, jiné podnikatelky, které neměly nastavené vysoké odvody. A všechny se najednou ocitly v situaci, kdy mají být celé dny doma s dítětem, ale bez prostředků. Nikdo jim nezaplatí školku, když chtějí třeba aspoň na pár hodin do práce. Nikdo jim nenabídne hlídání, když potřebují k doktorovi. A když si chtějí přivydělat, stát jim sice dovolí pracovat, ale v reálu to znamená nechat malinké dítě někomu na krku, pokud vůbec někoho mají. Navíc práce na dálku je s dítětem spíš iluze než realita.
Nejhorší ale nebyly peníze. Nejhorší byla ta bezmoc. Pocit, že je systém nastavený tak, aby vyhovoval jen některým. Těm, kteří měli nárok na mateřskou. Těm, kteří byli v práci aspoň dost dlouho na to, aby splnili podmínky. Ostatní jako by nebyli dost dobří. Aneta nechápala, proč stát nebere ohled na to, že výchova dítěte je náročná pro každého, bez ohledu na pracovní historii. Vždyť je to přece rodičovský příspěvek, ne zaměstnanecký. Proč se tedy rodiče trestají za to, že studovali? Proč se jedněm dá více a druhým jen holé minimum, bez ohledu na to, že dítě stojí každého stejně?
Dnes je Anetě třiadvacet a přemýšlí, jestli druhé dítě vůbec chce. Ne že by nemilovala tu svou malou holčičku, ale zklamání ze systému v ní zůstalo. Připadá si jako někdo, kdo nesplnil požadavky a proto nemá nárok na pomoc. Jenže těch „nesplňujících“ je mnohem víc. A většina z nich jsou ženy. Mladé ženy, které by měly být podporované, ne trestané. Ženy, které chtějí vychovávat děti v klidu a důstojně. Ženy, které stát zve do mateřství s úsměvem na plakátech, ale ve skutečnosti jim dá výměr na čtyři tisíce měsíčně. A pak se divíme, že mladí lidé děti odkládají. Že se do rodičovství nikdo nehrne. Že se bojí.
