Článek
Můj manžel Jirka, se kterým jsem prožila 35 let, odešel náhle. Infarkt. Ještě ráno jsme spolu snídali, smáli se vtipům v novinách, a večer už tu nebyl. Člověk si myslí, že je na takové věci připravený, ale není. Nikdy není.
První týdny byly jako v mlze. Pohřeb, papírování, útěchy od přátel a rodiny. A pak přišla realita. Účty, které nepočkají. Nájem, který se musí zaplatit. A já, sama, poprvé po 35 letech.
Kamarádka Hana mi pomohla s vyřizováním vdovského důchodu. „Neboj,“ říkala, „stát se o tebe postará. Vždyť Jirka celý život pracoval, platil daně. Určitě dostaneš slušný důchod.“
A tak jsem čekala. Každý den jsem chodila ke schránce s nadějí, že tam najdu tu obálku. Že se dozvím, s čím můžu počítat. Plánovala jsem, co všechno budu muset omezit, ale věřila jsem, že to nějak zvládnu.
A pak ten dopis konečně přišel.
Sedla jsem si ke stolu, nalila si sklenici vody (i když jsem v duchu toužila po něčem silnějším) a otevřela obálku. Četla jsem řádek po řádku, až jsem došla k tomu číslu. 5 780 Kč měsíčně.
Myslela jsem, že je to nějaký vtip. Nebo chyba. Musela jsem si to přečíst třikrát, než mi to došlo. Tohle je opravdu částka, se kterou mám vyjít.
Rozbrečela jsem se. Ne tichým, důstojným pláčem, ale hlasitým vzlykotem, který se mi dral z hloubi duše. Jak mám s tímhle žít? Jak mám zaplatit nájem, jídlo, léky? Vždyť to nestačí ani na polovinu našich běžných měsíčních výdajů!
Zavolala jsem Haně. Přiběhla okamžitě, s lahví vína a balíčkem kapesníků.
„To musí být nějaká chyba,“ říkala, zatímco studovala dopis. „Vždyť Jirka měl slušný důchod. Jak ti mohli vyměřit, tak málo?“
Ale nebyla to chyba. Jak jsme později zjistily, vdovský důchod se počítá jako 50 % důchodu zemřelého partnera. A protože Jirka šel do důchodu teprve před dvěma lety, jeho důchod nebyl tak vysoký, jak by mohl být, kdyby pracoval déle.
„A co mám teď dělat?“ ptala jsem se Hany mezi vzlyky. „Vždyť mi je 63. Kdo mě v tomhle věku zaměstná?“
Hana mě objala. „Nějak to zvládneme,“ řekla. „Společně na to přijdeme.“
A tak jsme začaly plánovat. Musela jsem se přestěhovat z našeho bytu do menšího, levnějšího. Prodala jsem auto – stejně jsem ho moc nepoužívala a údržba byla drahá. Naučila jsem se nakupovat v akci, vařit levnější jídla, omezit všechny zbytné výdaje.
Ale stejně to nestačilo. A tak jsem, ve svých 63 letech, začala hledat práci. Nebylo to snadné. Většina zaměstnavatelů chtěla mladší, flexibilnější. Ale nevzdala jsem se.
S kamarádkou jsme se vydaly hledat práci. Po týdenním hledání jsem našla práci na částečný úvazek v naší místní knihovně. Ohodnocení práce sice není nijak závratné, ale když se to dá dohromady s vdovským důchodem, mohu vést jednoduchý, ale důstojný život.
Teď, rok po tom, co jsem dostala ten šokující dopis, se dívám na svůj život jinýma očima. Ano, je to těžké. Ano, často se mi stýská po Jirkovi a po životě, který jsme měli. Ale také jsem objevila sílu, o které jsem nevěděla, že ji mám.
Naučila jsem se žít s málem, ale užívat si malé radosti. Káva s kamarádkou v parku. Kniha z knihovny. Procházka při západu slunce. Věci, které nic nestojí, ale které dělají život krásným.
Takže ano, vyměřili mi vdovský důchod. Přišel dopis a já zůstala v šoku. Ale ten šok mě probudil. K realitě, ale také k životu. K boji. K naději.
K těm, kteří mají to štěstí, že jsou stále se svými partnery – mluvte o tom. Plánujte. Připravte se. Protože nikdy nevíte, kdy může přijít dopis, který vám změní život.
A hlavně – važte si každého dne. Každého společného rána, každé společné večeře, každého společného smíchu. Protože to jsou ty nejcennější věci. Věci, které žádný důchod nemůže vynahradit.
Takže ano, dostala jsem šok. Ale ten šok mě naučil žít. Opravdu žít. A za to jsem, navzdory všemu, vděčná.
