Článek
S dcerou Alicí jsme si byly blízké i poté, co se odstěhovala. Volaly jsme si cestou z práce, chodily spolu vybírat boty a uměly se i pohádat, aniž mezi námi zůstalo dlouhé ticho. Mně bylo devětapadesát, jí třiatřicet. Já bydlela ve splaceném bytě, ona dávala šestnáct tisíc měsíčně za nájem. Po mamince jsme každá zdědily polovinu domu, ve kterém jsem vyrostla.
Při společné prohlídce jsem připomínala, kde maminka mívala šicí stroj a jak Alice jako malá usínala na pohovce. Dcera poslouchala, ale ptala se také na topení a vlhkou zeď u schodů. Mrzelo mě, že řeší hlavně výdaje. Přitom mi neřekla, že vzpomínky nemají cenu. Jen nechtěla bydlet v domě, na jehož opravy neměla peníze.
Na prodeji jsme se shodly
Společně jsme objednaly technické posouzení a schválily nezbytné zabezpečení zatékající střechy. Nabídla jsem, že ho zaplatím a nebudu po Alici chtít náhradu. Pokrývač udělal přesně dohodnuté práce. Chtěla jsem zabránit dalším škodám, než se rozhodneme, co s domem bude, a dcera s tím souhlasila.
Posudek a odhad dalších oprav jsme četly u mě v kuchyni. Nestačilo vyřešit střechu, potřebná byla i sanace vlhkosti, nové rozvody a topení. Sama jsem řekla, že do obnovy své úspory vložit nechci. Na vyplacení Alice a následné opravy bych neměla dost peněz. Dohodly jsme se na prodeji bez podmínky zachování stavby, tedy i zájemcům, kteří by ji odstranili.
Dokud jsme to řešily spolu, dokázala jsem své rozhodnutí vysvětlit. Změnilo se to při návštěvě tety Marty, maminčiny sestry. Zeptala se, proč si dům nenecháme v rodině. „Alice chce peníze na byt. Já bych ho samozřejmě nejradši nechala stát.“ Byla to pravda jen napůl. Vynechala jsem všechno, co jsem sama odmítla zaplatit.
Před rodinou jsem zůstala ta hodná
Marta se obrátila k Alici a začala jí vysvětlovat, jak by babičku bourání mrzelo. Dcera připomněla stav domu, teta však namítla, že všechno se dá postupně opravit. Nezastavila jsem ji. Když mi pak stiskla ruku a řekla, že chápe, jak těžké to mám, pocítila jsem úlevu. Nemusela jsem obhajovat rozhodnutí, za které jsem se sama před sebou styděla.
Alice se k tomu vrátila, když jsme zůstaly samy. Požádala mě, abych tetě vysvětlila, že jsme se shodly. Namítla jsem, že přece smím říct, co cítím. „Řekni, že tě to bolí. Ale neříkej, že jsem tě k tomu donutila.“ Slíbila jsem, že to uvedu na pravou míru. Její výtka mi přesto připadala přísná. Myslela jsem, že vlastní dcera snad musí poznat, jak moc mi maminka chybí.
Když se na dům ptala sestřenice po telefonu, znovu jsem řekla, že o něj přijdu kvůli Alicinu bydlení. Ta slova ze mě vyšla snadno, přestože jsem věděla, jak jim bude rozumět. Sestřenice pak zavolala Alici s nabídkou levnějšího nájmu přes známou. Považovala to za řešení, díky kterému nebude muset babiččin dům padnout.
Krabice zůstaly nedobalené
Právě jsme třídily prádlo z maminčiny skříně, když se mě Alice zeptala, zda chci souhlas s prodejem odvolat. Řekla jsem, že ne. Nechtěla jsem platit rekonstrukci ani hledat způsob, jak ji vyplatit. „Takže ho chceš prodat taky. Jen před ostatními mám být ta, kvůli které se prodává.“ Nemohla jsem jí tentokrát odpovědět, že špatně pochopila moje slova.
Odložila povlak a zavřela svou krabici. Nutné záležitosti prodeje prý vyřídí, pro vybrané věci si přijede při domluveném odvozu. Společně vzpomínat a balit ale nechce, když pak od příbuzných poslouchá, že dům obětovala vlastnímu pohodlí. Odešla, přestože jsem se rozplakala. U otevřené skříně jsem si musela přiznat, že od ní čekám ještě útěchu za rozhodnutí, které před rodinou vydávám za její vinu.
Zavolala jsem Martě i sestřenici. Výslovně jsem řekla, že s prodejem souhlasím a sama jsem odmítla financovat obnovu. Marta namítla, že mě přece chápe. Vysvětlila jsem jí, že Alici vytýkala i moje rozhodnutí, protože jsem jí neřekla všechno. Neprosila jsem ji, aby dceři vyřídila, že jsem svoje vyjádření opravila.
Alici jsem se omluvila za to, že jsem odpovědnost nechala na ní. Nežádala jsem, aby se vrátila k vyklízení. Na těžký nábytek jsem si za své objednala stěhováky. Odpověděla, že je ráda, že jsem příbuzným zavolala. Naše obvyklé dlouhé povídání se tím nevrátilo.
Nevybrala si stejné vzpomínky
Pro své věci si přijela s autem. Nabídla jsem jí ještě babiččino křeslo, ale odmítla ho. Už jsem nepřipomínala, kolikrát v něm babičce seděla na klíně. Nechala jsem si ho převézt do svého bytu. Prodej jsme dokončily podle původní dohody.
Při návštěvě si Alice do křesla sedla a vyprávěla mi o neshodě s kolegyní. Poslouchala jsem a neptala se, jestli je nakonec ráda, že jsem si ho nechala. Prodej pořád oplakávám a dcera mi o hledání bytu zatím mnoho neříká. Už ale rodině netvrdím, že o domě rozhodla sama.
