Článek
Možná mě přitáhla ta představa, že věci z druhé ruky mají svůj příběh. A že ten příběh už nikdy nikdo nezjistí, nebo alespoň většinou ne. Netušila jsem, že tahle konkrétní kabelka v sobě jeden příběh opravdu schovává.
Doma jsem ji položila na stůl a začala prohlížet. Byla čistá, uvnitř jen pár drobností. Stará propiska, zapomenutý papírový kapesníček, zapínání fungovalo. A pak jsem si všimla malé vnitřní kapsičky na zip. Otevřela jsem ji a prsty nahmátla složený papír. Vytáhla jsem ho ven a viděla, že je to dopis. Ručně psaný, staršího data, na lehce zažloutlém papíře. Písmo úhledné, ženské, inkoust trochu vybledlý. Nebyla na něm známka ani adresa, jen oslovení a několik odstavců, které mi během čtení změnily pohled na pár věcí.
V dopise stálo něco, co by se dalo nazvat zpovědí. Pisatelka se omlouvala muži, kterého oslovovala křestním jménem, a psala mu, že ho kdysi opustila ze strachu, ne z nenávisti. Popisovala, jak se lekla společného života, jak ji přemohl pocit, že na to není připravená, a tak utekla. Bylo v tom tolik emocí, že jsem měla pocit, jako bych ji slyšela mluvit přímo vedle sebe. Přiznávala, že ten krok lituje už roky, ale neměla odvahu ho oslovit. Že ho potkávala ve městě, ale vždycky přešla na druhou stranu ulice. A že ten dopis napsala proto, aby konečně řekla, co cítí jen ho nikdy neposlala.
Seděla jsem nad tím papírem a přemýšlela. Bylo zvláštní držet v ruce něco tak osobního a vědět, že to nebylo určeno mně. Zpočátku jsem měla chuť dopis prostě vrátit do kabelky a zapomenout na něj, ale pak mě začalo hlodat, kdo ta žena byla a jestli je ještě vůbec naživu. A kdo byl ten muž, kterému se chtěla omluvit.
Nebylo to úplně jednoduché, protože příjmení tam nikde nebylo. Ale v dopise se zmiňovala o místě, kde pracovala, a také o tom, že má mladší sestru, se kterou se tehdy pohádala. Ty drobnosti mi připadaly jako malé střípky, které by mohly vést k celému obrazu. Vzala jsem kabelku znovu do ruky a hledala, jestli tam není něco dalšího. Účtenka, vizitka, cokoli. A našla jsem. V malé boční kapsičce byl ještě starý papírek s telefonním číslem a poznámkou „pani K.“.
Zkusila jsem číslo vyhledat na internetu. A překvapivě našla. Nebyla to sice pisatelka dopisu, ale její sestra. Chvíli jsem váhala, jestli jí zavolat. Co jí vlastně řeknu? Že mám kabelku a v ní dopis, který možná nikdy neměl být nalezen? Nakonec zvítězila zvědavost a pocit, že by to třeba mohla ocenit.
Zvedla to po pár zazvoněních. Představila jsem se a opatrně jí vysvětlila, jak jsem přišla ke kabelce i dopisu. Nastalo dlouhé ticho, a pak se ozval tichý hlas: „To psala moje sestra.“ Ukázalo se, že pisatelka dopisu zemřela před několika lety a nikdy se s oním mužem už nesetkala. Sestra mi vyprávěla, že její život byl složitý, měla spoustu strachů a nedořešených věcí. A že ten muž, kterému byl dopis určen, se nakonec odstěhoval pryč. Nikdo neví kam.
Nevím proč, ale cítila jsem smutek i pro člověka, kterého jsem nikdy nepoznala. Tolik odvahy napsat ty řádky, a přesto je nikdy neodeslat. Její sestra mi řekla, že by si dopis chtěla ponechat. Souhlasila jsem. Patřil jí víc než komukoli jinému. Ještě jsme si chvíli povídaly a ona mi poděkovala, že jsem jí zavolala. Řekla, že kabelka patřila její sestře a po její smrti se věci nějak dostaly do bazaru.
Když jsme se rozloučily, zůstala jsem sedět s prázdnou kabelkou a zvláštním pocitem, že jsem se na chvíli dotkla cizího života. Přemýšlela jsem, kolik takových příběhů nosí staré věci v sobě. Možná se na ně díváme jen jako na předměty, ale ony si pamatují ruce, které je držely, chvíle, které prožily, a někdy i city, které zůstaly nevyslovené. A od té doby, kdykoli vejdu do bazaru, už se nedívám jen po cenovkách a značkách. Dívám se i po tom, co by mohlo být ukryto uvnitř a ne vždy to musí být jen zapomenuté kapesníčky.
