Článek
Říkal jsem si, že si to udělám hezké. Zarezervoval jsem si místo v menší restauraci na kraji města, kde jsem už párkrát byl. Mají tam klid, příjemnou obsluhu, a hlavně poctivé porce. Takové to jídlo, kde víte, že kuchař vaří, protože ho to baví, nejen proto, že musí.
Přicházím, vítá mě usměvavá servírka, ukazuje mi ke stolu u okna. Usazuju se, objednávám si dvanáctku z malého pivovaru a listuju jídelním lístkem. Chuť mám na maso, takže vybírám hovězí líčka s bramborovou kaší. Klid, ticho, příjemná hudba v pozadí. Dívám se z okna, trochu přemýšlím, trochu jen tak vypínám. Dokonalý večer.
Jídlo přichází asi za dvacet minut. Voní naprosto skvěle. Maso se rozpadá už pod vidličkou, kaše je jemná, žádný prášek, ale poctivá domácí. První sousto výborné. Druhé ještě lepší. K tomu lok piva a říkám si, že přesně takhle má chutnat konec pracovního týdne. Pochvaluju si v duchu výběr podniku i jídla, a vůbec netuším, že se mi za pár minut všechno zprotiví.
Zaznamenal jsem, že se obsazuje stůl vedle mě. Neotočil jsem se, ani jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Jen mi v hlavě utkvěl hlas. Trochu arogantní, sebejistý, a až podezřele povědomý. Říkal něco o tom, že ho snad dneska obslouží rychleji než minule, a že doufá, že kuchař pochopil, že „medium rare“ není „well done“. Takové to věčné remcání, které si člověk v restauraci občas vyslechne od hostů, co mají pocit, že všechno ví líp než celý personál dohromady.
Pak jsem koutkem oka zachytil pohyb, ohlédl se a polkl slinu. U vedlejšího stolu seděl člověk, kterého jsem poznal okamžitě. Můj bývalý šéf. Muž, který mě před několika lety připravil o práci, a ještě se mi přitom zvládl vysmát do obličeje. Byla to jedna z těch situací, kdy si říkáte, že spravedlnost neexistuje. Když firma škrtila rozpočet, byli jsme čtyři „na odstřel“. Jenže on si vybral mě, ne podle výkonu, ale protože jsem si dovolil mít jiný názor, upozornit na chyby a nenechal si všechno líbit. Tenkrát jsem odešel bez výpovědní lhůty, bez slova, ale s pocitem hluboké nespravedlnosti, která mě ještě dlouho žrala.
A teď tu seděl, metr ode mě, v bílé košili a s tím samým přezíravým výrazem. Obsluze se ani neobtěžoval podívat do očí, mobil měl přilepený k ruce a všechno, co říkal, znělo jako rozkaz. Otočil se na chvíli mým směrem a podíval se skrz mě. Nejsem si jistý, jestli mě poznal. Možná ano, možná ne. Ale v ten moment to bylo jedno. Chuť na jídlo mě přešla. Zbyl mi na talíři ještě kus masa a skoro celá porce kaše, ale měl jsem najednou sevřený žaludek. Jakoby mi někdo do toho jídla hodil kámen. Takový ten, co necinkne, ale ucpe všechno.
Zavolal jsem servírku, omluvil se, že odcházím, a poprosil o účet. Ani se neptala proč, asi už to zažila. Zaplatil jsem, nechal spropitné, i když jsem snědl sotva polovinu. Cestou ke dveřím jsem se mu ještě jednou podíval do očí. Ani se nehnul. Jen dál cosi psal na mobilu.
Venku jsem si sedl na lavičku a díval se na silnici. Byla modrá hodina, ten krásný přechod mezi dnem a nocí, kdy všechno dostává lehce snový nádech. Normálně bych si to vychutnal. Ale dneska to nešlo. V hlavě mi pořád dokola běžela ta situace před lety, jak jsem si balil věci, jak jsem z kanceláře odcházel a on se na mě ani nepodíval. A teď, po tolika letech, mě připravil o další příjemný večer. Bez jediného slova.
Možná jsem měl zůstat. Možná jsem se měl nadechnout a dojíst si to skvělé jídlo, které jsem si tolik přál. Ale nešlo to. Některé věci se prostě pod kůži zaryjí víc, než bychom chtěli. A i když roky běží dál, někdy se vrátí všechno zpátky.
