Článek
Konečně jsem měla chvíli sama pro sebe, děti ve škole, práce hotová, a já si mohla dopřát trochu péče. Nebylo to nic velkého, jen obyčejný střih, který jsem odkládala už od Vánoc. Říkala jsem si, že nový účes mi zvedne náladu a dodá trochu energie, protože poslední týdny byly docela hektické. V kadeřnictví to vonělo šamponem, spreji a kávou, jak to tam mívá. Usadila jsem se do křesla a s úsměvem čekala, až se začnou dít malé zázraky s nůžkami a fénem.
Kadeřnice, ke které chodím už roky, mě přivítala jako vždycky. Upřímným úsměvem a přátelským tónem. Známe se, ví o mně spoustu věcí a já o ní, protože když si člověk sedne do kadeřnického křesla, má pocit, že se svěřuje kamarádce. Začaly jsme probírat běžné věci, co se doma děje, co děti, jaká byla dovolená. Já se svěřila s tím, jak jsem unavená a že se těším, až konečně přijde léto, protože si oddechnu. Byla to klasická konverzace, kterou vedeme vždy, když se vidíme. Jenže tentokrát najednou z její strany přišlo něco, co jsem rozhodně nečekala a co změnilo ráz celého odpoledne.
V jednu chvíli se mě zeptala, jak se vlastně mám, a já jí v rychlosti popsala, že je to teď trochu hektické, ale že všechno zvládám. A v ten moment se nadechla, na chvíli se odmlčela a pak mi řekla větu, která mi zůstala znít v hlavě ještě dlouho poté: že by si měla promluvit s každou svou zákaznicí, protože od příštího měsíce bude zavírat. V tu chvíli jsem skoro nadskočila v křesle. Vůbec jsem tomu nechtěla věřit. Myslela jsem, že jde o nějaký vtip, ale ona se na mě dívala vážně a dodala, že už to takhle dál nejde, že má plné zuby nekonečných nájmů, drahých energií a práce, která jí nakonec skoro nic nevydělá.
Najednou jsem úplně zapomněla, že jsem přišla kvůli účesu. Zůstala jsem sedět, dívala se do zrcadla a v hlavě mi běželo, jak to budu dělat. Za jinou kadeřnici se mi nechce, roky jsem byla zvyklá chodit právě sem, vždycky jsem odcházela spokojená a s pocitem, že mě někdo vyslechl. Bylo to víc než jen o vlasech. A teď má všechno skončit. Snažila jsem se jí něco říct, že to přece musí jít nějak vyřešit, že se třeba ještě něco změní, ale ona jen mávla rukou, že o tom už dlouho přemýšlela a že se rozhodla definitivně.
Najednou mi došlo, že se mě to netýká jen jako zákaznice. Byla to známá, se kterou jsem sdílela kus svého života, a teď ji čeká obrovská změna. V jejím hlase byla slyšet rezignace i smutek, ale zároveň i jistota, že už prostě nemůže dál. Vyprávěla, jak jí stoupají náklady, jak se všechno zdražuje, a zákazníci naopak začínají šetřit. Někdy chodí méně často, někdy si nechají udělat jen základní střih a barvu si pak udělají doma. A to všechno se sčítá. Prý se to dalo ještě nějak přežít před pár lety, ale poslední měsíce už jsou neúnosné.
Když jsem od ní odcházela, nebylo to s radostí z nového účesu, ale se slzou v oku. Vlasy sice byly krásně ostříhané, ale v hlavě jsem měla spíš těžké myšlenky. Po cestě domů jsem si říkala, že tohle není jen o jedné kadeřnici. Je to o tom, jak se pomalu hroutí malé podnikání lidí, kteří roky dělají poctivě svoji práci a přitom nakonec zjistí, že na to doplácejí. Zůstala ve mně hořkost, protože jsem pochopila, že ona není jediná. Znám hospůdky, které skončily, malé obchody, které zavřely, a teď i moje kadeřnice.
Doma jsem to celé vyprávěla partnerovi a ten jen pokrčil rameny, že to tak dnes prostě chodí. Já se s tím ale nechtěla smířit. Pořád mi hlavou běžela její slova, že už dál nemůže. Byla to pro mě novinka, která zbourala všechny moje plány, protože jsem se spoléhala, že tam budu chodit dál. Ale hlavně to byla připomínka, že i když se snažíme žít své malé jistoty, někdy nám je někdo nebo něco prostě vezme. A my se pak musíme přizpůsobit, i když nechceme.
Možná si najdu jinou kadeřnici, možná se naučím dělat si některé věci sama, ale jisté je, že to už nikdy nebude stejné. A to mě mrzí nejvíc. Protože jsem přišla jen na obyčejný střih a odešla s pocitem, že něco končí. A že v dnešní době si člověk opravdu nemůže být jistý vůbec ničím.
