Článek
Bylo to předloni. Zavolali mi z produkce. Hledali prý soutěžící do dalšího týdne natáčení a moje kamarádka mě doporučila. „Ty přece ráda vaříš a jsi zábavná,“ řekla mi. Zábavná. Jo, to jsem si taky myslela. Jenže ve skutečnosti jsem byla jen zlá a závistivá.
Od začátku jsem měla jasný plán. Nejde přece o vaření, říkala jsem si. Jde o strategii. O to, jak vyhrát těch šedesát tisíc. A moje strategie byla jednoduchá - všechny ostatní shodit, zkritizovat, ponížit. Aby moje jídlo vypadalo ve srovnání s nimi jako z michelinské restaurace.
První den jsme byli u Jeana. Sympatický kluk, trochu nejistý, ale snažil se. Udělal carpaccio z červené řepy, hovězí vývar a steak s bramborovými dukátky. Jako dezert servíroval tiramisu. Bylo to dobré. Vlastně výborné. Ale co jsem řekla na kameru? „Carpaccio bylo moc kyselé, vývar přesolený, steak tvrdý jak podrážka a tiramisu? To snad ani tiramisu nebylo.“
Když jsme „šmejdili“ po jeho bytě, schválně jsem otevírala všechny skříňky a zásuvky. Hledala jsem špínu, nepořádek, cokoliv, co by ho shodilo. „Podívejte, tady má prach na poličce!“ volala jsem na ostatní. „A tady jsou ponožky!“ Byla jsem odporná. A to byl teprve první den.
Druhý den nás hostila Jasmína. Mladá maminka, která se opravdu snažila. Připravila gazpacho, kuřecí roládu, domácí gnocchi a čokoládový fondán. Všechno vonělo, vypadalo krásně a chutnalo ještě lépe. Ale já? Já jsem v gazpachu „našla“ vlas. Nebyl tam, samozřejmě že ne. Prostě jsem si ho tam dala sama, když se nikdo nedíval. „Fuj, to je nechutné,“ předstírala jsem znechucení. „Takhle nehygienicky vařit!“
Jasmína se rozplakala. Přímo před kamerami. A já jsem cítila… co vlastně? Uspokojení? Radost? Ne. Spíš prázdnotu. Ale pokračovala jsem ve své strategii.
Třetí den byl domácím pan Olaf. Sympaťák s plnovousem a tetováním, který vařil s vášní a láskou. Udělal tataráček z lososa, dýňový krém, konfitované kachní stehno s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Na dezert upekl jablečný štrúdl podle receptu své babičky.
„Losos byl cítit, asi nebyl čerstvý,“ lhala jsem do kamery. „Polévka byla moc řídká, kachna vysušená a štrúdl? Ten těsto bylo syrové.“ Nebyla to pravda. Nic z toho nebyla pravda. Honzovo jídlo bylo fantastické. Ale já jsem mu dala čtyři body z deseti. Protože jsem chtěla vyhrát.
Během prohlídky jeho bytu jsem vlezla i do ložnice, přestože nás tam nezval. Otevřela jsem skříň a začala komentovat jeho oblečení. „Tyhle trenky už mají díru,“ vytáhla jsem je před ostatními. „A tady máš flekatou košili. Ty to nepereš nebo co?“ Olaf se červenal, ale byl moc slušný na to, aby mě poslal někam.
Čtvrtý den vařila Ľubica. Starší paní, vdova, která se přihlásila, aby si našla nové přátele. Její menu bylo tradiční - šunkové rolky s křenovou šlehačkou, gulášová polévka, svíčková na smetaně a domácí buchty.
Bylo to jako od babičky. Domácí, poctivé, chutné jídlo. Ale já? „Šunkové rolky jsou nuda, gulášovka je moc mastná, svíčková sladká a buchty? Ty jsou úplně vysušené.“ Ľubica se na mě podívala s takovým smutkem v očích, že jsem na chvíli zaváhala. Ale jen na chvíli. Dala jsem jí pět bodů. Protože strategie.
V jejím bytě jsem kritizovala všechno - od starého nábytku ("To je snad z minulého století!") přes sbírku porcelánových figurek ("Kýč!") až po fotky jejích vnoučat ("Ty jsou ale tlusté, ne?"). Byla jsem příšerná. Dnes se za to stydím.
A pak přišel můj den. Připravila jsem krevetový koktejl, francouzskou cibulačku, beef Wellington a crème brûlée. Vařila jsem nadšená, všechno bylo perfektní. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Ale karma je zdarma, jak se říká. Jean našel v krevetách písek. Jasmína poznamenala, že cibulačka je příliš řídká. Olaf řekl, že maso je nedopečené. A Ľubica? Ta se jen usmívala a říkala, že jí všechno chutná. Což mě štvalo ještě víc než kritika ostatních.
Když odešli, brečela jsem před kamerou. „Jsou na mě zlí! Závidí mi, že umím vařit!“ Ale nebyla to pravda. Oni jen opláceli stejnou mincí. A upřímně? Byli ještě hodní. Mnohem hodnější, než jsem byla já k nim.
Výsledek? Skončila jsem poslední. S nejnižším počtem bodů v historii našeho týdne. A zaslouženě. Protože nejde jen o to, jak vaříš. Jde i o to, jaký jsi člověk.
Po odvysílání pořadu mi psali lidi na sociální sítě. Nenávistné zprávy, výhrůžky, nadávky. Byla jsem „ta zlá osoba z Prostřena“, jak mi říkali. A měli pravdu. Byla jsem zlá. Byla jsem falešná. Byla jsem odporná.
Trvalo mi několik měsíců, než jsem si to přiznala. Než jsem pochopila, co jsem udělala. A dalších pár měsíců, než jsem našla odvahu omluvit se. Napsala jsem všem čtyřem soutěžícím. Upřímnou omluvu, bez výmluv, bez vytáček.
Jean mi neodpověděl. Chápu to. Jasmína napsala, že mi odpouští, ale nechce se se mnou vídat. Taky rozumím. Olaf byl velkorysý - pozval mě na kávu a řekl mi, že každý děláme chyby. A Ľubica? Ta mě pozvala na oběd. Uvařila svíčkovou. A byla výborná.
Dnes, dva roky po natáčení, se za svou účast v Prostřeno stále stydím. Stydím se za to, jak jsem se chovala, co jsem říkala, jak jsem ubližovala lidem, kteří mi nic neudělali. Stydím se za to, že jsem hledala chlupy v jídle, že jsem lezla do skříní, že jsem hledala bordel, že jsem kritizovala i dobré jídlo, že jsem pomlouvala a lhala.
Ale taky jsem vděčná. Vděčná za lekci, kterou jsem dostala. Vděčná za to, že jsem mohla poznat, jak nízko dokážu klesnout. A hlavně - vděčná za šanci to napravit. Být lepším člověkem.
Takže pokud sledujete Prostřeno a vidíte tam někoho jako mě - někoho, kdo kritizuje, pomlouvá, hledá chyby - vězte, že to není o jídle. Je to o nejistotě, o strachu, o komplexech. A možná i o touze po pozornosti, po těch pár minutách slávy, které televizní obrazovka nabízí.
A pokud se sami chystáte do Prostřena? Buďte sami sebou. Vařte s láskou. Buďte upřímní, ale laskaví. Protože na konci dne nejde o těch šedesát tisíc. Jde o to, jakým člověkem jste. A to žádné peníze nevyváží.
Já jsem se to naučila tou těžší cestou. A doufám, že můj příběh může někomu pomoci vyhnout se stejné chybě. Protože věřte mi - není nic horšího než vidět sama sebe v televizi a uvědomit si, že ten člověk na obrazovce, ta zlá, závistivá žena… to jsem já.
Nebo spíš - to jsem byla. Protože dnes už vím, že chci být jiná. Lepší. A to je možná to nejcennější, co mi účast v Prostřeno dala. Zrcadlo. Nepříjemné, bolestivé, ale potřebné zrcadlo.
A za to jsem, navzdory všemu, vděčná.
