Článek
Nevím, kdy přesně se to stalo.
Kdy jsem se z člověka, teda ženy, která měla svoje sny, plány, nálady a představy o životě, stala hlavně někým, kdo řeší, co potřebují všichni ostatní.
Není to tak, že bych sebe někdy dávala na první místo. Moment… vlastně ano. Myslím, že možná v dětství.
Jakože: „Šáhni na moji kačenku a zmlátím tě lopatkou.“
Neříkám, že je to špatně. Není. Jen to neumíme. A kdo ano, tak ten prošel mrakem terapie. 😂
Miluju svoje děti. Miluju svůj život.
Ale někde mezi:
„Co bude k večeři?“
„Kde máš ponožky?“
„Musím do práce.“
„Nezapomenout koupit…“
„Co potřebuješ?“
jsem si občas začala klást otázku:
A co potřebuju já?
A to je, přátelé, někdy otázka těžší než maturita. Tu jsem teda zvládla mnohem snáz. 😂
Protože když se mě někdo zeptá, co potřebují děti, partner, domácnost nebo práce, mám odpověď okamžitě.
Ale když se někdo zeptá:
„A co chceš ty?“
…
Tak chvíli koukám.
Protože možná už ani nevím.
Ne. Že nevím, bych asi lhala.
Chtěla bych na týden na wellness. S plnou penzí, masážemi a hlavně spánkem. Moc spánku.
Spánku, kterého jsem si ve školce vůbec nevážila, a hluboce se omlouvám své tehdejší nevědomosti za to, jak moc ho jednou budu chtít zpátky.
Jenže tím bych zklamala sama sebe.
Protože by to přece bylo moje nezvládnutí situace.
Jsem XENA.
Nemůžu říct ta slova:
„Chtěla bych si odpočinout.“
Od čeho vlastně?
Co nás unavuje?
Opravdu.
To hrdinství.
To, že ráno vstaneme, rozdáme svačinky, uděláme mlíko, kafe, zkontrolujeme všechno potřebné.
Pak si to kafíčko dopijeme.
Práce. Taxi na kroužky. Telefonáty. Maily. Kuchařka. Psycholog.
Protože přece chápu, že:
„Anička je tvoje láska, jenže ta šla po kámošovi, který chce být milionář, až bude velký. Ty bohužel (nebo bohudík) budeš bagrista.“
Pusu.
Spát.
A potom bych se hrozně ráda změnila pro svého manžela v neskutečnou bohyni sexu.
Ale bohužel…
stane se ze mě maximálně neskutečná bohyně placky. 🙏😂
Takže vlastně někde tady bych se chtěla zeptat:
Kde jsem ztratila svoje „já“?
Myslím, že jsme ho neztratily.
Jen se změnilo.
Je to větší já. Důležitější já.
Protože už nejsem jen já.
Jsem moje já, na kterém závisí já našich dětí. A aby jednou mohly mít svoje vlastní já, potřebují naše já.
Možná se nepotřebujeme vrátit k tomu, kým jsme byly.
Možná jen potřebujeme zjistit, kým jsme teď.
A jak naše nové já může fungovat tak, abychom se večer s manželem dokázali smát tomu, že ten sex je vlastně ráno mnohem lepší. 😂
Tak já budu sama v sobě zjišťovat, kým jsem.
A kým bych chtěla být.
A možná právě proto píšu.
Třeba to zjistím.
Společně s vámi. 🤍
