Článek
Kolik toho ještě vydržíme?
Jsme zvláštní. Naše generace tohle opravdu u žen kolem sebe viděla.
Dokud fungujeme, nikdo se neptá?
Houby. Ptají se.
„Ty jsi neskutečná, jak to zvládáš?“
„Ty jsi tak silná.“
„Nechápu, jak to všechno stíháš.“
Anooo. Seznamte se. To jsem já. Nesmrtelná Xena.
A těch tisíc žen se mnou. 😂
Náš denní harmonogram je samozřejmě velmi pestrý. A hlavně pořád stejný. 😂
Vstaneme.
Uděláme snídani. Velmi pracné kuličky s mlíčkem.
Převezmeme kontrolu nad ústní hygienou a kadeřnictvím.
Odevzdáme děti do ústavu. Někteří dojdou, jiné odvezeme, další má na to ještě chvíli čas.
Vyřídíme práci, maily, hovory, SMS…
Nevyřídíme nic, protože to prostě nejde.
Jedno dítě máme doma, takže dopíjíme studené kafe a do poznámek si ukládáme všechno, co musíme.
Nakoupíme.
No, to těžko.
Protože v hlavě je prd a v obchodě koupíme všechno, co nepotřebujeme, protože doma nám bylo trapné napsat si na lístek, co vlastně potřebujeme. 😂
Zajdeme si zacvičit.
Hahaha.
Moje třetí dítě má strach, že bych byla nebezpečně hubená.
Nebo, bože chraň, že by mi to dokonce udělalo dobře.
Tak raději nepůjdu.
Dám si to studené kafe.
Uklidíme.
No… pojďme si říct, že úklid to úplně není.
Prostě zapneme těch šest Pepů, co máme doma, a jdeme na procházku. Teda odvést děti na kroužky.
Jedno dítě.
Odpovíme na zprávy.
No, tak to by bylo bezvadné.
Ale už se mi pomalu snižuje okruh přátel, protože po týdnu už moje odpověď není aktuální. 😂
Usmějeme se.
Jistě. Na všechny.
To už je ale spíš křeč ve rtu.
Postaráme se o všechny kolem.
Samozřejmě. 👍
A večer, když konečně všichni usnou, sedíme v tichu se studenou kávou.
Hele, ale jestli je pravda, že studená káva je na krásu, Miss 2030 má konkurenci.
A pak si říkáme:
„Já už fakt nemůžu.“
A druhý den?
Vstaneme.
A jedeme znovu.
Xena a MacGyver v jednom.
Třeba s dětmi uděláme bombu z prachu, který Pepa právě vysál. 🤷♀️
Protože co jiného?
Vždyť se to musí udělat.
Vždyť děti potřebují mámu.
Vždyť partner potřebuje na chvíli svou partnerku.
Vždyť práce nepočká.
Vždyť…
Tohle „vždyť“ je podle mě jedno z nejnebezpečnějších slov.
Za něj se dá schovat úplně všechno.
Únava.
Smutek.
Vztek.
Strach.
Vyhoření.
Samota.
A hlavně věta:
„Já to zvládnu.“
Jasně, že zvládnu.
Zvládla jsem už tolik věcí, že bych si za některé měla pomalu vystavit diplom.
Kuchařka.
Taxi.
Rozhodčí.
Krotitelka divé zvěře.
Animátorka.
Psycholog.
Organizátorka.
A kdo ví, co ještě. 😂
Ale víš co?
Čím jsem starší, tím víc přemýšlím nad tím, jestli je „zvládnout“ opravdu vždycky výhra.
Protože někdy něco zvládneme…
…ale za cenu, kterou už nikdo nevidí.
Usmějeme se, i když bychom nejradši brečely.
Řekneme „v pohodě“, i když v pohodě nejsme.
Řekneme „to nic“, i když to něco je.
A pak se divíme, že jsme jednoho dne úplně prázdné.
Možná bychom si místo otázky:
„Kolik toho ještě zvládnu?“
měly někdy položit jinou:
„Proč to vlastně všechno CHCI zvládnout sama?“
A možná je úplně v pořádku říct:
„Dneska už ne.“
Neznamená to, že jsme slabé.
Neznamená to, že jsme špatné mámy, partnerky, dcery nebo kamarádky.
Znamená to jen, že jsme lidi.
A lidi nejsou stroje.
I když někdy máme pocit, že bychom potřebovali alespoň tlačítko restart.
Nebo minimálně kafe.
Třeba i teplé. 😄
Takže jestli dneska taky jen tak tak držíš pohromadě…
Nemusíš všechno zvládnout.
Aspoň dnes ne.
Zítra můžeš zase být hrdinka.
Dneska si klidně jen sedni. 🤍
