Článek
Nevím, proč jsem začala psát
Možná proto, že mám v hlavě tolik myšlenek, že už se tam pomalu nevejdou.
Možná proto, že mám v hlavě tolik myšlenek, že už se tam pomalu nevejdou. Taková D1, která je absolutně přetížená, ale ty ještě platíš za to, abys se po ní mohla svézt. Jen tady platíš zdravým rozumem. 😄
Nebo se někdy koukám kolem sebe a říkám si:
„Páni. Není ani možné, kolik toho některé ženy a muži vydrží.“
A pak si říkám:
Tak proč si vlastně stěžuju já? Na co? Vždyť se mám dobře.
Jenže…
Já si nemám na co stěžovat. Jsem velmi šťastná. Až se bojím to říct nahlas, abych zase něco nepodělala. 🙈
A je to opravdu tak?
⸻
Možná jsme si zvykli všechno zvládat
Mám pocit, že jsme nějak zapomněli, že člověk může být vděčný za svůj život a zároveň může být unavený.
V této chvíli si vzpomeneš, jak sis nevážila spánku ve školce a frfňala, že nejsi unavená.
Může milovat svoje děti a zároveň si někdy přát, aby na něj deset minut nikdo nemluvil.
A jakože to je boj, vážení. Jelikož nevím jak vaše, jo, ale moje mi dali bez návodu a s časovým rozestupem, který tě drží v neustálé bdělosti. 😄
Může milovat svého partnera a zároveň ho občas chtít poslat… někam.
Kamkoliv. Třeba do obchodu.
Ale můj muž obchod miluje. Ten se vrátí spokojený a ještě se slevou. 😄
Může být šťastný a přesto mít den, kdy má pocit, že už toho má prostě dost.
Vždyť nás učili – teda mou generaci – že se zvládne vše.
Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů.
A možná je to úplně normální.
Jen o tom nějak málo mluvíme.
⸻
Kdy jsme začali mít pocit, že si nemáme právo stěžovat?
Vždyť někde na světě je někdo, kdo řeší mnohem větší problémy.
Někdo je nemocný.
Někdo přišel o někoho blízkého.
Někdo nemá kde bydlet.
Někdo by dal všechno za život, který máme my.
Takže bychom měli být vděční.
A samozřejmě že bychom měli.
Jenže vděčnost přece neznamená, že nás nic nesmí bolet.
Tohle jsem si potřebovala nějakou dobu uvědomovat.
Nemusím čekat, až bude můj problém „dost velký“, abych mohla říct, že mě něco trápí.
Jako mě nic netrápí. To je sprosté slovo.
Nemusím mít právo na smutek až ve chvíli, kdy se mi stane něco opravdu hrozného.
Slzy jsou slabost přeci.
A nemusím být pořád silná jen proto, že jsem už tolik věcí zvládla.
Nesmrtelná XENA.
⸻
Takže proč píšu?
Nevím.
Možná proto, že některé myšlenky prostě potřebují ven.
Možná proto, že když je napíšu, najednou dávají větší smysl.
A možná taky proto, že někde tam venku sedí žena, která si právě říká úplně to samé.
Že toho má někdy plné zuby.
Že se občas cítí jako špatná máma, partnerka, dcera nebo kamarádka.
Že má pocit, že ostatní všechno zvládají lépe.
A přitom možná jen potřebuje slyšet:
„Hele. Jsi úplně v pohodě. Jen jsi člověk.“
Takže…
nevím, kam tohle psaní povede.
Možná nikam.
Možná si to přečte pár lidí.
A možná jednou zjistím, že právě tohle byl začátek něčeho, o čem jsem dnes vůbec netušila.
Ale pro dnešek mi stačí jedno.
Napsala jsem to.
A je mi nějak lehčeji.
