Článek
Zatímco v Evropě dnes zuří největší válečný konflikt od druhé světové války, americký vojenský establishment a nemalá část Asie se připravuje na očekávanou konfrontaci se stále agresivnější Čínou. Čínský stát se systematicky připravuje na dobyvačnou válku. Pekingu vládne diktátor, který zlikviduje poslední zbytky kolektivního rozhodování v čele režimu, takže má moc plně v rukou. Do svého nejbližšího okolí nominuje zejména vojenské, nikoliv civilní odborníky pro vedení státu s velikými vnitřními problémy. Do vojenských a bezpečnostních struktur investuje rozsáhlé veřejné prostředky, zatímco armádu podřídí naprosté stranické kontrole. Prioritizuje průmyslovou špionáž, aby od svých budoucích nepřátel, tedy Západu, zcizil znalosti a postupy, které mu pomohou vybudovat impozantní vojenskou mašinérii. Domácí populaci zmanipuluje cenzurou a propagandou tak, aby domácí ekonomické problémy mohl zakrýt útočnou válkou pod rouškou nacionalismu, podobně jako když Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Mezinárodní společenství podrobuje nátlaku ohledně svých vymyšlených požadavků – komunistická Čína dnes požaduje okupaci fakticky samostatného demokratického Tchaj-wanu, kterému Čínská lidová republika nikdy nevládla.
Čínský prezident své armádě zadal, aby byla v roce 2027 připravena provést obojživelnou invazi a okupaci Tchaj-wanu. V praxi to znamená, že by měla být schopna během několika dní dostat přes zhruba 150 kilometrů širokou Tchajwanskou úžinu okolo půl milionu invazních vojáků. K tomu by bylo potřeba mnoho tisíc lodí, což si lze představit jako výrazně větší invazní flotilu, než byla v červnu 1944 v Normandii. K tomu bude Peking potřebovat několik tisíc letadel a útočných raket, aby si zajistil nutnou vzdušnou převahu. Dnes čínský režim ještě na otevřený konflikt připraven není, chybí mu dostatek vyloďovacích plavidel, raketových systémů, letadel, nebo specializovaných brigád námořní pěchoty. Co však děsí americké, tchajwanské, nebo japonské vojenské zpravodajce je rychlost a odhodlání a rychlost čínského režimu, který se na takto strategický konflikt systematicky připravuje.
Ideálním scénářem pro Peking je varianta, kdy by se tchajwanská společnost v lednu 2024 si zvolila prezidenta, který se Číně bude postupně politicky podvolovat a fakticky vzdávat. Jenže čínské násilné zrušení autonomie Hong-Kongu jasně ukázalo, že pod čínskou nadvládou svobodně žít nelze, tudíž skutečně jde o černobílou volbu – buď budeme žít ve svobodné suverénní zemi s demokratickými spojenci za zády, nebo se podvolíme a skončíme pod nadvládou čínských komunistů. Pokud příští tchajwanské prezidentské volby nevyhraje pro-čínský kandidát, takzvané „politické řešení znovusjednocení“, jak podmanění Tchaj-wanu říká čínská komunistická propaganda, bude už prakticky nemožné. Lze předpokládat, že v dalších čtyřech letech mandátu nového prezidenta ostrovního státu se geopolitická konfrontace Číny proti demokratickým státům Asie tak vyhrotí, že bude nemožné, aby si svobodomyslná společnost Tchaj-wanu v lednu 2028 dobrovolně zvolila pro-čínskou hlavu státu. To Peking dobře ví, proto se chystá na agresivní vyhrožování, které může přerůst z očekávané námořní blokády v otevřenou válku.
Čtyři násilné scénáře
Pokud „politické řešení“ bude ze stolu, Pekingu zbývají jen násilné možnosti ovládnutí strategické části východoasijského regionu. V bezpečnostní komunitě se pracuje se sérií scénářů, které lze shrnout do čtyř očekávaných fází.
První možností je čínský útok na menší tchajwanské ostrovy okolo čínského pobřeží, které nejsou silně vojensky opevněny a v případě tvrdého útoku jsou prakticky neubránitelné. Mezinárodně by pravděpodobně nedošlo k velké protireakci, protože americká ani japonská armáda by se do jejich obrany nezapojila a strategicky by se mnoho nezměnilo. Ilustrativně lze takový čínský postup přirovnat k ruské invazi do Gruzie v roce 2008, po které nenásledoval skoro žádný globální trest pro evidentního agresora z Moskvy. Jenže čínská domácí propaganda označuje za celonárodní úkol dostat Tchaj-wan pod nadvládu komunistické strany, tudíž obsazení několika strategicky nevýznamných ostrůvků by dobyvačné očekávání totalitního státu pravděpodobně dlouhodobě neuspokojilo. Jak je Tchaj-wan významný pro nejvyšší čínské komunisty ukazuje složení nejvyššího stranického orgánu – hned 15 z 24 členů Politbyra má přímé zkušenosti s tchajwanskou agendou.
Druhý scénář počítá s čínskou námořní blokádou okolo Tchaj-wanu, která by třiadvacetimilionový stát ekonomicky a logisticky dusila, dokud by se nevzdal okupačním požadavkům Pekingu. Blokáda je aktem války, přestože by si Peking jistě našel výmluvu, proč tento obrovský a strategicky významný prostor násilně uzavřel. Čínské námořnictvo a letectvo tyto operace intenzivně trénují, čímž často porušují mezinárodní právo na volné užití mezinárodních vod a vzdušného prostoru. Problémem pro spojence by v takovém případě bylo, že pro prolomení takové námořní blokády by byla potřeba jak rozsáhlá námořní síla (kterou mají pouze Američané), tak neoblomná politická vůle. Očekává se, že by v takovém případě Čína tuto situaci prohlásila za svou domácí záležitost, do které jiným státům nic není. Kdo by se přiblížil na dostřel, čelil by dle simulovaných čínským výhružkám nasazení jaderných zbraní, přestože Čína formálně deklaruje, že je nikdy neužije jako první.
Došlo by k zásadnímu propadu globálního obchodu (podle odhadů až 2.7 trilionu dolarů za rok) jak kvůli přerušení námořních obchodních tras v celém regionu východní Asie, tak ve specifických oblastech jako je vývoz čipů z Tchaj-wanu či Japonska a Koreje do Evropy. Tchaj-wan by řešil obrovské problémy v každodenním fungování státu. Evropské země by ekonomické ztráty počítaly v obrovských číslech. Lze si představit řadu západoevropských politiků, kteří v zájmu obnovení významného obchodu s Čínou budou prosazovat politiku appeasementu, tedy podvolení se čínským požadavkům, podobně jako jsme to v posledních letech zažili při strategiích Paříže a Berlína vůči Rusku.
Třetí možností jsou rozsáhlé čínské raketové a letecké útoky na ostrovní cíle, pravděpodobně v kombinaci s probíhající námořní blokádou okolo Tchaj-wanu. Cílem takové útočné války by bylo donutit tuto ostrovní demokracii k přijetí pekingských požadavků, které by z ní vytvořily loutkový stát. Podobným historickým příkladem může být německá námořní blokáda a letecké útoky na Británii v roce 1940, které ovšem ke kapitulaci Londýna nevedly. Rozsah zkázy by tentokrát však byl násobně větší, jak kvůli množství čínské útočné síly, tak kvůli koncentraci tchajwanské populace do několika obrovských měst. V takovém případě by otázka pro politické lídry ve Washingtonu a Tokiu zněla, zda budou riskovat obrovské vojenské ztráty a možnou regionální jadernou eskalaci, pokud se do konfliktu vojensky zapojí.
Čtvrtým scénářem je plná obojživelná invaze. Té by předcházela minimálně tříměsíční logistická příprava na čínském pobřeží, během které by západní státy měly možnost Čínu odradit od zahájení největší války od roku 1945. Položme si otázku – byly by v takové situaci evropské státy schopné Čínu efektivně odrazovat a případně skutečně zavést sektorové ekonomické sankce na Peking, pokud by to znamenalo veliký ekonomický propad v Evropě? Stáli bychom před volbou, zda obratem skokově udeřit na dodavatelské řetězce mezi Evropou a Čínou. Tím bychom vyslali do Pekingu pevné sdělení, že čínská válka v Asii by pro nás byla tak ekonomicky zničující, že jsme ochotni nyní zmáčknout čínské ekonomické tepny, abychom Si Ťin-pchinga od této jednosměrné uličky odstrašili. Je to prakticky jediná šance, jak by evropské demokracie mohly přispět k odvrácení počátku globálního konfliktu. Ovšem když dnes vidíme slabou evropskou politiku vůči autoritářské Číně a nedávnou evropskou neschopnost odstrašit Rusko od velké útočné války přímo v samotné Evropě, tak se takový potřebný strategický postup zdá málo pravděpodobný. Evropané by spíše byli pasivními pozorovateli globálního konfliktu a oběťmi obrovského ekonomického kolapsu, který by nás zasáhl kvůli námi dlouhodobě budované ekonomické a technologické závislosti na samotné Číně.
Pokud by se čínskou invazi nepodařilo odradit, rozhořel by se konflikt globálního rozsahu. V posledních letech vznikají neutajované válečné simulace, které říkají, že jen na americké straně lze očekávat ztráty na úrovni desítek lodí, stovek letadel a mnoha tisíc amerických vojáků. V takovém případě by došlo k zastavení téměř jakéhokoliv obchodu s Čínou, ale i Japonskem, či Jižní Koreou, jelikož by celý region čelil vojenskému konfliktu a také eskalující sérii vzájemných ekonomických sankcí. Například jen v Německu je dnes milion pracovních míst přímo závislých na obchodu s Čínou. Jejich ohrožení by mělo obrovské vnitropolitické dopady v největší evropské ekonomice. Zásadním aspektem tohoto scénáře je na rozdíl od dnešní Ukrajiny velmi ztížená možnost deeskalace. Pokud by Čína dokázala na Tchaj-wanu vylodit desítky tisíc vojáků, kteří by byli obklíčeni obránci ostrova, pak logisticky nebude možné je jednoduše stáhnout přes pozemní hranici jako to dnes může udělat Rusko z území Ukrajiny. Pro čínského diktátora, který by se do této vojenské operace pustil, to bude znamenat obrovský politický risk. Pokud by ve válce ztratil desítky až stovky tisíc tolik ceněných čínských synů (často jedináčků živících celé rodiny), mohl by být ohrožen samotný čínský vládce. O to větší bude mít motivaci násilně eskalovat konflikt, jako to dnes dělá Vladimir Putin na Ukrajině.
Co tedy máme dělat?
Jako Evropané nejsme realisticky schopni Čínu během několika následujících let donutit, aby se přestala chystat na válku a upustila od svých dobyvačných snah. Musíme se však hned začít připravovat na možnost, že se některý z těchto scénářů v horizontu několika let může odehrát. Pokud bychom pokračovali v měkké strategii klanění se čínské diktatuře a doufali, že čím více obchodu s komunisty uděláme, tím budou liberálnější, tak strategicky selžeme stejně jako s Ruskem. Vykrmíme čínskou válečnou mašinérii našimi technologiemi a kapitálem, což jsme naivně dělali poslední tři dekády. Proto bychom naše evropské síly měli upnout do tří směrů.
Zaprvé, musíme Ukrajině pomoci vojensky vyčerpat a porazit Rusko, dále ho politicky a ekonomicky izolovat a porazit. Jen tak zajistíme, že Rusko přestane být tak zásadní strategickou vojenskou hrozbou pro Evropu, což našemu středovýchodoevropskému regionu zajistí období relativního bezpečí od ruského medvěda jako v devadesátých letech. Americkým ozbrojeným silám to dovolí přesunout značnou část sil a zdrojů z Evropy do Pacifiku, zejména se to bude týkat protivzdušných baterií a letectva, které budou rozhodovat o vítězi potenciálních bitev okolo Tchaj-wanu, Jižní Koreje a Japonska.
Druhým směrem je ekonomická sebeobrana. Dnešní evropské státy jsou na Číně zásadně ekonomicky a technologicky závislé. Ať už jde o obecnou ekonomickou závislost (například 46 % německých výrobních fabrik říká, že jsou závislé na importu dílů z Číny), nebo konkrétní sektory od léků, telekomunikací, solárních panelů, či do budoucna elektroaut. Česko patří v evropském kontextu k těm méně závislým. Naše hlavní slabina jsou dodavatelské řetězce skrze Německo. Dnes evropské státy svou ekonomickou bezpečnost vnímají hlavně jako ochranu citlivých technologií před čínskými krádežemi, což se konečně stává významnou bezpečnostní agendou, nicméně to nestačí. Konečně začínáme přemýšlet, jak přestat fakticky vyzbrojovat čínskou armádu našimi technologiemi. Jenže hlavním problémem Evropy jsou silné ekonomické a technologické vazby závislé na vůli Komunistické strany Číny, kterými nás Peking začne dusit a selektivně škrtit, jakmile mu začneme klást reálný odpor v jeho expanzivních choutkách. Prvním potřebným krokem je podrobné zmapování, v kterých konkrétních oblastech jsme jako Česko a jako Evropa závislí, a tedy strategicky zranitelní na vůli Pekingu, abychom následně mohli alespoň ty nejzávažnější začít cíleně zmenšovat. To se dnes neděje až na pár výjimek jako je správná snaha státu znovuzískat suverenitu v oblasti telekomunikací. Pokud nadále slepě poběžíme vstříc čínské hrozbě, tak se za pár let možná budeme divit, kde všude nás Peking ekonomicky zmáčkne.
Třetím úkolem je snaha vyzbrojit Tchaj-wan tak, aby byl schopen efektivní obrany před čínským útokem, a tak odstrašil čínské plánovače, protože by si spočítali, že se Tchaj-pej rychle nevzdá a dlouhý bolestivý konflikt se Číně nevyplatí, a proto se do něj po strategické úvaze nepustí. Dnes americký bezpečnostní establishment rozděluje spor, zdali mají americké zbraně putovat spíše na Ukrajinu, nebo na Tchaj-wan. Pokud by příští podzim vyhráli prezidentské volby Republikáni, tak se jen urychlí trend přesunu amerických vojenských zdrojů a kapacit do Pacifiku, bez hledu na přirozené přání Evropy, aby byla hlavně podporována bránící se Ukrajina. Naším národním zájmem je co nejsilnější podpora našeho regionu, ovšem pokud se Amerika vší silou rozeběhne do Pacifiku, pro Česko to představuje i strategickou pozitivní příležitost. Již dnes jsme politicky nejlepším přítelem Tchaj-wanu v Evropě a pokud bychom se rozhodli ho pomáhat vyzbrojit anebo cvičit jeho vojáky jako to již děláme pro Ukrajince, tak bychom z toho enormně benefitovali jak komerčně-industriálně, tak strategicky. V globálním kontextu malé Česko se díky své geopolitické odvaze najednou může stát hlavním evropským centrem podporujícím americko-tchajwanské obranné projekty, čímž získá přístup do obrovského balíku spojeneckých financí, vojensko-technologické moci a vlivu. A dáme Washingtonu další dobrý důvod, aby náš region jako dobrého spojence nadále chránil a podporoval proti ruské agresivitě.
