Článek
Černobílé vidění světa i vlastenctví
Naše politická scéna se zdá být striktně rozdělená na dva nesmiřitelné tábory. Ten první bezmezně vyznává NATO a Evropskou unii a odmítá jakoukoliv, byť sebemenší konstruktivní kritiku těchto institucí. To mi přijde přehnané, protože i když něco upřímně podporujeme, musíme být schopni zdravé a konstruktivní kritiky pro kreativitu vpřed.
Druhým táborem jsou takzvaní vlastenci. Já se k ryzímu vlastenectví hrdě hlásím, ale rozhodně se nehlásím k tomu, abychom udržovali nadstandardní kontakty nebo vazby s Ruskou federací – a s Čínou už vůbec ne.
Svět se rozdělil. Neutrální zóna neexistuje
Je tragicky naivní si v dnešní době myslet, že nestojíme na prahu třetí světové války. Svět je nekompromisně rozdělen na dva bloky, a to na americko-evropský, kterému se říká kolektivní Západ, a na čínsko-ruský, tedy východní diktatury.
V tomto historickém momentu zkrátka není možné považovat ryzí vlastenectví za něco, co by se mělo oficiálně paktovat s Východem. Pomyslná i zcela konkrétní linie už byla vytyčena, a právě proto považuji současnou návštěvu Tomia Okamury v Číně za velice diskutabilní a nebezpečnou. Pro suché politické proklamace a podivné cesty teď prostě není doba.
Skutečné vlastenectví pochází z Itálie. To se divíte, co?
Jako historik a teoretik umění bych ráda poukázala na pravý význam slova vlastenectví. To je totiž ve svých kořenech ryze demokratické, humanistické a s Ruskem nemá společného vůbec nic. To se divíte, co? Já vám to teď vysvětlím.
Vlastenectví, jak ho chápeme poslední dvě století, vzniklo v renesanční Itálii spolu s humanismem a je odvozeno od slova patria, tedy země otců. Tato myšlenka vznikla z prostého důvodu. Jenom vazal, otrok a poddaný nemůže mít svou vlastní zem ani vztah ke svým předkům, protože zcela náleží nadnárodnímu pánovi.
Když tehdejší humanističtí myslitelé hledali nový systém pro zřízení a filozofii svobodného, krásného a myslícího člověka jako umělce svého života, dospěli k demokracii a patriotismu. Svobodný umělec, svobodný myslitel i svobodný demokrat totiž potřebují mít hluboký vztah ke své krásné zemi, kde vyrostli, a k její historii. Principem demokracie je vlastenectví, o tom se nedá diskutovat. Je proto tragické a smutné, pokud se tento výraz dnes politicky ohýbá a spojuje se s Ruskem nebo Čínou.
Více jak dva tisíce let italských zkušeností s „vedením Evropské unie“
Itálie má totiž po více než dva tisíce let osobní zkušenost s, v uvozovkách, „vedením Evropské unie“. Od dob antického Říma v jistém smyslu evropským národům vládla, ale nevládla jim genocidou. Vládla jim tak, že jim stavěla pevné mosty, nádherná divadla, zakládala nová města a budovala lázně.
Další staleté zkušenosti s vedením takového evropského společenství získala skrze Vatikán. Itálie měla téměř vždy svého papeže a Vatikán tak zprostředkovaně „vládl“ společenství evropských národů, přičemž podporoval určité mocenské, kulturní, finanční i vojenské pospolitosti. Ostatně i titul císaře římského, kterým byl i náš král Karel IV., byl titulem, který vycházel právě z této panevropské zkušenosti Italů. Tehdy různé národy Evropy spolupracovaly a žily v jednom funkčním společenství.
Proto Italové, přestože nesmírně tvrdě prosazují svoji vlastní individualitu, své kulturní a filozofické názory, nikdy nepůjdou v zásadě proti Evropské unii. V principu totiž více než dva tisíce let dovedli takovéto evropské společenství velmi dobrým způsobem na základě humanismu a křesťanství vědomě vést.
Ruské vlastenectví? Jen Stalinův cynický podvod
Většina lidí si neuvědomuje, že v Rusku nebylo vlastenectví po komunistické revoluci vůbec zásadním pojmem. Tento narativ začal tvrdě razit až Josif Stalin během druhé světové války, protože potřeboval pozvednout zdecimované národy do takzvané Velké vlastenecké války. Lidé v Sovětském svazu byli tehdy paralyzovaní strachem ze Stalina a do války se jim vůbec nechtělo.
Stalin, ačkoliv byl fanatický odpůrce křesťanství, tehdy cynicky vytáhl pravoslavné ikony a nechal letadla s obrazem Bohorodičky Marie létat nad Sovětským svazem, zatímco provolával vlastenecké výzvy o Matičce Rusi. Teprve tehdy se slovo vlastenectví začalo masivně spojovat s ruským národem, přestože šlo o pouhý nástroj diktátora k ovládání mas. Spojovat dnes ryzí, dobré evropské vlastenectví s Ruskem je historický nesmysl a obrovská chyba.
Naše kořeny míří na Západ, ne na Východ
Než pan Okamura odjel do Pekingu, měl se nejprve důkladně poučit z naší vlastní historie. Náš největší panovník a vlastenec Karel IV. se stal tím, kým byl, také díky tomu, že jeho osobním přítelem byl slavný italský renesanční básník a filozof Francesco Petrarca. Ten mu posílal dlouhé dopisy a korespondoval i s jeho tehdejší manželkou Annou Svídnickou. Petrarca se snažil z Karla vychovat osvíceného vlastence a dokonce ho úpěnlivě vyzýval, aby přišel osobně vládnout rozpolcené Itálii a usadil se v Římě.
Karel IV. to však jako skutečný a moudrý český vlastenec diplomaticky odmítl, protože jeho prioritou bylo budování a stabilita vlastního království. Z toho jasně plyne, že pokud existuje čistý, demokratický a tvořivý zdroj vlastenectví, nachází se v Itálii, která tyto humanistické hodnoty vždy zapracovávala do širšího spojení evropských národů. Rozhodně tento zdroj neleží v područí Ruska a už vůbec ne v Číně.
V Čechách jako bychom tento správný pohled na zdravé vlastenectví úplně ztratili, a to i přesto, že moderní české vlastenectví vychází hlavně z odkazu Miroslava Tyrše a Sokola. Tyrš přitom čerpal nejen finanční prostředky, ale především intelektuální a umělecké vzory právě z Itálie od tamních vlastenců a garibaldistů. Italové nám v historii ze všech nejvíce a naprosto nezištně pomohli. Vybudovali nám Malou Stranu i Hradčany, po 400 let provozoval na Malé Straně útulek pro sirotky a vychovávali nám generace umělců. Stáli u zrodu našich legií, bojovali s námi proti Habsburkům a krváceli za naši samostatnost. Naše vlastenecké dluhy vděčnosti prokazatelně míří na Západ.
Závěr: Okamura měl jet do Říma, ne do Pekingu
Není proto důvod propadat panice, máme v Evropě dokonalý moderní vzor. Je jím italská premiérka Giorgia Meloni. Ta s pověstným italským temperamentem sice zhurta obrací oči v sloup, když stojí vedle Ursuly von der Leyen, nebo se výrazně mračí, když stojí vedle Emmanuela Macrona – patrně proto, že jako správná Italka v ten moment nemůže na tiskovce divoce šermovat rukama. Nikdy by ale z Evropské unie ani z NATO nevystoupila. Její kritika je vždycky typicky italsky konstruktivní, tvořivá a jejím cílem je společenství zlepšovat, nikoliv zničit.
Proto z mého pohledu historika a teoretika umění říkám, že jako přesvědčený vlastenec ve smyslu toho skutečného vlastenectví, které k nám přišlo z Itálie, toho Tyršova a Masarykova vlastenectví, Tomio Okamura neměl jet do Pekingu, ale měl jet do Říma. Buďme hrdí čeští vlastenci, buďme zdravě kritičtí k Západu, ale odmítneme se klanět východním diktaturám.
Okamura v Klementinu
Takže milý Tomio, vezmi si týden volna v parlamentu, všichni tě tam rádi omluvíme, a běž si sednout do Klementina. Pořádně si tam nastuduj, co skutečně znamená vlastenectví. Nastuduj si něco o Karlu IV., nastuduj si něco o Itálii a nastuduj si něco o Tyršovi. Od té doby už totiž nebudeš jezdit do Pekingu, nedejbože do Moskvy, ale vždycky jenom do Říma.Ostatně Italský kulturní institut, který je v bývalé budově italského sirotčince pro české děti máš 300 metrů od Parlamentu. Tak ti to tam vysvětlí i přes obědovou pauzu.
Lekce mého pradědečka
A na závěr se podělím s magickým poselstvím mého pradědečka vlastence, který bojoval v první i druhé světové válce. Když mi bylo 5 řekl mi nesmírně vážně: „Třetí světovou válku způsobí Čína! Pamatuj si to! Protože díky své početnosti, píli, rozloze a absenci humanismu jednou dosáhne vyspělosti Evropy a pak ji bude chtít uchvátit i celý svět!“ Moc na něj v posledních letech myslím …
Zdroje:Quentin Skinner: Vize politiky: Renesanční ctnosti (Karolinum).Hans Baron: The Crisis of the Early Italian Renaissance (Princeton University Press). Detaily o renesančním provázání svobody občana a vlastenectví proti tyranii.Andrej Zubov (ed.): Dějiny Ruska 20. století (Argo).Milan Švankmajer: Dějiny Ruska (NLN). Francesco Petrarca: Epistolae familiares (Listy velkým tohoto světa). Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo (Svoboda). František Kozík: Poutník ticha (Melantrich). Národní památkový ústav (Památkový katalog – Vlašská nemocnice / Šporkova ulice).
