Článek
Bratr pták, sestra cikáda a významný rok
Kromě šamanismu jako historik navíc naprosto objektivně vím a uznávám, že instituce katolické církve jako úřední aparát napáchala v průběhu dějin obrovské škody. Jenže je potřeba striktně rozlišovat mezi rigidní církevní mašinerií a jednotlivci, kteří se upřímně hlásili k čistému, původnímu a čistě láskyplnému odkazu raného křesťanství. Přestože kráčím po šamanské stezce, z celého srdce miluji českého vévodu Václava, milosrdnou princeznu Anežku Přemyslovnu i nekompromisního Mistra Jana Husa. Dokonce na základě toho všeho razím svou vlastní filozofii, kterou jsem pojmenovala Neofrantiškánství (podrobné vysvětlení mého duchovního směru inajdete v mých předchozích článcích zde na Seznam Médium).
Právě letos prožíváme významný rok, který patří právě tomuto italskému světci. Přesně 4. října 2026 totiž uplynulo 800 let od chvíle, kdy svatý František z Assisi naposledy vydechl. Zemřel způsobem, který dokonale odrážel celý jeho život – obklopen zvířátky a ptáčky, kteří pro něj uprostřed noci uspořádali ten nejkrásnější soukromý koncert. Protože zvířata miloval nadevše, stal se 4. říjen celosvětově uznávaným Mezinárodním dnem zvířat. Dodnes se v tento den po celém světě děje nádherná věc: lidé berou své psy, kočky, papoušky, králíky nebo třeba želvy přímo do kostelů, kde jim kněží při slavnostních mších žehnají.
Jak ale celá tato fascinující tradice a Františkova převratná filozofie vlastně vznikly? A jak se z kluka, který měl v kapse miliony, stal nejlepší kamarád lesní zvěře?
Zpovykané princátko z Assisi: Když drahý brokát vystřídá krvavý masakr
Jak už to ve vesmíru bývá, ne jen diamant získá svou největší krásu a jas, až při krutém broušení. Podobně i lidská duše se často obrátí k té nejryzejší kráse až ve chvíli, kdy musí čelit nepředstavitelnému pozemskému zlu a utrpení.
Náš slavný „Frantík“ se narodil kolem roku 1181 jako Giovanni di Pietro di Bernardone. Jméno František (Francesco, neboli „Malý Francouz“) mu dal jeho tatínek, který byl neskutečně bohatým středověkým textilním magnátem, protože Františkova maminka byla Francouzka. Taťka obchodoval s luxusním drahým brokátem, hedvábím a sametem z Francie, takže rodina se topila v penězích. Mladý Frantík nebyl v jádru zlý, ale byl to neskutečně zpovykaný a rozmazlený synáček. Jeho jedinou starostí bylo vyparádit se do nejnovějších módních výstřelků, utrácet tátovy peníze a fungovat jako nekorunovaný král místní zlaté mládeže. Pořádal veselé večírky, zpíval a tančil pod okny krásných dívek a snil o tom, že se stane slavným rytířem.
Když v roce 1202 vypukla lokální válka mezi jeho rodným Assisi a sousedním městem Perugia, Frantík neváhal. Viděl v tom jen další velkolepou, výpravnou rytířskou show, kde se bude moct předvést v drahé zbroji. Jenže realita středověkého boje ho zasáhla jako blesk z čistého nebe. V bitvě u Collestrady zažila celá zlatá mládež z Assisi ten nejděsivější a nejkrvavější masakr.
Mladý František najednou viděl, jak se celá ta nazdobená armáda jeho veselých kamarádů z večírků během několika minut proměnila v úpící, naříkající směs krve, odhalených lidských orgánů a usekaných končetin. Podle doložených historických svědectví to byla nepředstavitelná jatka. František viděl své přátele umírat v agonii, kterou si do té doby ve svých růžových snech nedokázal představit. Sám sice přežil, ale byl zajat. Celý jeden rok pak strávil zavřený v temné, vlhké a podzemní kobce v Perugii, kde byl svědkem dalšího krutého mučení a lidského zla.
Úplná nahota na náměstí a útěk za čistotou lesa
Když se tátovi po roce podařilo zničeného a těžce nemocného Františka za obrovské peníze vykoupit, domů se vrátil úplně jiný. Ten zpovykaný princík z večírků Assisi byl pryč. František dlouhé měsíce marodil, blouznil a trpěl depresemi. Když konečně našel sílu vstát z postele, vnitřně už věděl, že starý život je pryč.
Definitivní zlom nastal, když František vzal drahé látky z otcova skladu, prodal je i s koněm a peníze chtěl dát na opravu polorozpadlého kostelíka San Damiano. Tatínek Bernardone dostal hysterický záchvat vzteku a hnal syna před místního biskupa, aby z něj peníze dostal zpět a legálně se ho zřekl. František tehdy udělal gesto, ze kterého celé náměstí v Assisi ztratilo řeč. Přímo před očima svého otce, biskupa a šokovaných měšťanů ze sebe strhal veškeré drahé šaty. Zůstal stát úplně nahý. Odevzdal tátovi i poslední zlatou nit a prohlásil, že od teď už má jen jedinou rodinu - zvířátka.
Zcela nahý, bez majetku a svobodný odešel rovnou do hlubokých lesů. Tehdy veřejně prohlásil, že lidská společnost je už tak hluboce zkažená, falešná a krutá, že jedině čistá a upřímná zvířátka jsou jeho skuteční kamarádi. Oblékl si hrubou, nebarvenou kutnu z té nejlevnější ovčí vlny, přepásal se obyčejným provazem a od té doby se od světa přírody už nikdy neodpoutal.
Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc tento muž ve 13. století předběhl svou dobu. V éře vrcholného středověku byla zvířata vnímána pragmaticky – jen jako věci, stroje na práci, zdroj masa nebo kůže. Protože církev to tak hlásala. Tím že se jich zastával, hrozilo mu upálení. On ale nedbal strachu pro pravdu a lásku. František tak do tohoto chladného světa přinesl revoluci: začal zvířata oslovovat jako své plnohodnotné „bratry a sestry“. Pojďme se podívat na ty nejkrásnější, historicky zaznamenané příběhy, které dokazují, že jeho pouto s nimi mělo naprosto magický a šamanský rozměr.
Když kázal ptákům, ani brko se nepohnulo
Jedním z nejznámějších příběhů je jeho kázání ptákům v údolí Spoleto, blízko městečka Bevagna. František putoval krajinou se svými prvními následovníky, když u cesty spatřil obrovská, hejna různých ptáčlů. Naplněn čistou radostí požádal své společníky, aby počkali na cestě, a sám se rozběhl na louku mezi ně.
Místo toho, aby ptáci před běžícím mužem uletěli, zůstali sedět. František k nim přistoupil blíž, sedl si do trávy a ptáci se k němu začali slétat ještě těsněji. Natahovali krčky, otvírali zobáčky, natáčeli hlavičky a v naprostém, posvátném tichu poslouchali jeho hlas. František jim z celého srdce děkoval za to, jak krásně zdobí svět svým zpěvem. Připomínal jim, jak moc na ně vesmír myslí, když jim daroval křídla k volnému létání, čistý vzduch a teplé peří na zahřátí, aniž by museli sami těžce dřít, sít nebo sklízet do stodol.
Teprve když jim František udělal požehnal, ptačí orchestr s hlasitým, radostným švitořením vzlétl. Rozdělili se do čtyř obrovských šiků a odletěli přesně do čtyř světových stran – jako by chtěli Františkovu zvěst o lásce roznést do celého vesmíru. František v nich zkrátka neviděl jen dekoraci přírody, ale bytosti se svobodnou duší schopné vnímat čistou lásku.
Mírová dohoda s vlkem z Gubbia
Františkův přístup ke zvířatům ale nebyl jen nějaký naivní. Dokázal s klidem a odvahou řešit i konflikty mezi lidskou civilizací a divočinou. Příkladem je italské město Gubbio. V tamních lesích se tehdy usídlil obrovský, neskutečně agresivní a silný vlk. Šelma byla tak hladová a divoká, že nezabíjela jen dobytek, ale začala napadat a požírat i samotné lidi. Obyvatelé Gubbia byli ochromeni strachy; za hradby města se odvažovali chodit jen po zuby ozbrojení a život ve městě úplně zamrzl.
František se i přes úpěnlivé prosby měšťanů rozhodl, že vlka vyhledá sám a bez zbraně. Když vyšel za brány, vlk ho ucítil a s vyceněnými zuby a hrozivým vrčením se na něj vyřítil. František neudělal žádný prudký pohyb, neutekl, ani nevzal do ruky kámen. Pouze udělal klidné gesto rukou a oslovil ho: „Pojď sem, bratře vlku! Prosím tě ve jménu Lásky, abys neubližoval mně ani nikomu jinému.“
Stal se zázrak, nad kterým středověcí kronikáři kroutili hlavou. Obávané monstrum zavřelo mordu, sklopilo uši a jako poslušný pejsek si lehlo Františkovi k nohám. František k němu promluvil s hlubokým šamanským pochopením. Věděl, že vlk neútočí ze zla, ale z krutého zimního hladu a zoufalství. Uzavřel s ním tehdy historicky první písemně doloženou mírovou dohodu mezi člověkem a šelmou: obyvatelé města slíbili, že vlka budou až do konce jeho dní pravidelně a dosyta krmit, a vlk na oplátku slíbil, že už nikdy neublíží žádnému člověku ani zvířeti v kraji.
Vlk na důkaz čestného souhlasu zvedl tlapku a vložil ji Františkovi do otevřené dlaně. Poté vlk odešel s Františkem do města, kde žil další dva roky. Chodil volně dům od domu, nikomu neubližoval, lidé ho s láskou krmili a psi na něj dokonce ani neštěkali. Když nakonec stářím umřel, celé Gubbio pro něj upřímně truchlilo. Tento příběh nám i dnes, po 800 letech, připomíná, že zvířecí agrese téměř vždy pramení jen ze strachu, traumatu a nedostatku.
Láska i pro ty nejmenší: Od žížal po zpívající cikádu
Františkova ochranitelská náruč se otevírala nejen pro velká, majestátní nebo užitečná zvířata. On měl totiž ten pravý šamanský zrak, který viděl posvátnou jiskru života v naprosto každém tvoru. Legendy vyprávějí, že když František procházel po dešti cestami, s nesmírnou opatrností sbíral z bláta červy, slimáky a žížaly. Přenášel je do trávy a do bezpečí, aby je kolemjdoucí lidé nebo koně nezašlapali do země. V zimních měsících, kdy panovaly kruté mrazy, zase nařizoval bratřím, aby venku pro včely připravovali misky s medem a sladkým vínem, aby tito malí tvorové nepomřeli hlady a chladem.
V klášteře v Porciunkuli (což bylo srdce jeho hnutí) měl František na fíkovém stromě hned vedle své cely oblíbenou cikádu. Kdykoliv na ni z okna tiše zavolal: „Pojď ke mně, sestro cikádo,“ hmyz okamžitě přiletěl a sedl si mu na prst. František jí pak řekl: „Zpívej, sestro cikádo.“ Cikáda okamžitě spustila své hlasité cvrlikání a společně s Františkem tak v dokonalé harmonii oslavovala krásu bytí. Trávila s ním takto celé hodiny, dokud jí František sám neřekl, že už může letět zase zpátky na svůj strom.
První živý betlém stál výhradně na zvířatech
Věděli jste, že za celou tu nádhernou tradici vánočních betlémů, vděčíme právě Františkovi? V prosinci roku 1223 uspořádal v horské jeskyni u vesnice Greccio vůbec první živý betlém v dějinách lidstva.
Jenže tehdy to nevypadalo tak, jako to později dělala církev a známe dnes. V té jeskyni nebyly žádné figurky, žádní herci převlečení za Marii, Josefa nebo zástupy andělů. Nebylo tam dokonce ani žádné miminko představující Ježíška. František do jeskyně přivedl pouze živého vola a živého oslíka, nechal tam nanosit slámu a přichystal prázdné jesličky. To bylo všechno.
Chtěl totiž, aby lidé pocítili tu naprostou, syrovou čistotu a skromnost. Zvířata pro něj byla hlavními a nejdůležitějšími aktéry celého vánočního příběhu. Podle svědků tehdy vůl i oslík stáli po celou dobu půlnoční mše v naprostém klidu, dýchali na prázdné jesle, aby je zahřáli, a chovali se tak neuvěřitelně důstojně, jako by sami hluboce chápali posvátnost a mystérium dané chvíle.
Osvoboditel z jatečních trhů a uprchlí zajíci
Kdykoliv František viděl jakékoliv zvíře v tísni nebo v lidském zajetí, nedokázal kolem něj projít bez pomoci. Jednou mu jeden z řádových bratří přinesl divokého zajíce, kterého v lese chytil do pytláckého oka. František zajíčka vzal něžně do náruče, dlouho ho hladil, konejšil jeho vyděšené srdíčko a pak mu otevřel náruč, aby utekl na svobodu. Jenže stalo se něco komického: jakmile František zajíce položil na zem, zvíře se otočilo, vyskočilo mu zpátky do klína a odmítalo od něj odejít! Cítilo se u něj v bezpečí. František se smál, musel ho znovu pohladit a nakonec poprosit jednoho z bratří, aby vzal zajíčka hluboko do lesa a nechal ho tam, jinak by s nimi žil natrvalo.
Jindy zase na cestách potkal muže, který nesl na trh svázaná, vyděšená jehňátka, která hlasitě bečela. Františkovi pohled na zvířata vedená na porážku tak strašně rval srdce, že okamžitě začal s mužem vyjednávat. Protože u sebe neměl peníze, svlékl ze sebe svůj vlastní teplý plášť (což byl v té době nesmírně cenný kus oděvu) a vyměnil ho s obchodníkem za životy těch jehňat. Osvobozená jehňátka pak odvedl s sebou do bezpečí.
Ptačí pohřeb za letního soumraku
Ten nejdojemnější a nejslzavější důkaz toho, že pouto mezi Františkem a zvířecí říší bylo naprosto oboustranné a magické, přišel na samém konci jeho pozemské pouti. Když František v noci ze 3. na 4. října roku 1226 v malém kostelíku v Porciunkuli umíral, nad krajem už visela černočerná tma.
V tu chvíli se nad střechou budovy, kde leželo jeho slábnoucí tělo, najednou shromáždilo obrovské, mraky připomínající hejno skřivanů nadlesních. Pro ornitology a historiky je to dodnes naprostá záhada. Skřivani jsou totiž ptáci, kteří nade vše milují sluneční světlo, hřadují hned po západu slunce a zpívají zásadně a výhradně za svítání. V tuto noční hodinu však neusedli do korun stromů ke spánku. Začali v obrovských kruzích divoce a hlasitě kroužit nad střechou umírajícího světce a spustili ten nejkrásnější, nejhlasitější a nejradostnější zpěv, jakého byli schopni.
Jako by tito malí tvorové nepřišli v temnotě truchlit, ale přiletěli doprovodit duši svého nejlepšího lidského přítele na její vesmírné cestě domů. Přišli mu naposledy poděkovat za to, že se jich jako jediný člověk zastal.
Svatý František z Assisi nám všem bez ohledu na to, zda jsme křesťané, pohané, šamani nebo ateisté, ukázal jednu zásadní pravdu: lidstvo není krutým pánem tvorstva. Jsme pouze jednou z mnoha součástí obrovské, živé a propojené sítě přírody. Jeho odkaz je i po osmi stech letech neuvěřitelně živý, svěží a inspirativní pro každého, kdo v sobě nosí lásku k němým tvářím. Takže když obejmete svého psa nebo kočku, vzpomeňte si na všechna zvířátka i ty ve velkochovech a začněte pro ně něco dělat.
První ekolog a vyznavač radosti
Možná vás nepřekvapí, že v roce 1979 ho papež Jan Pavel II. oficiálně vyhlásil za hlavního patrona ekologů. František totiž jako jeden z prvních pochopil, že co děláme přírodě, děláme sami sobě. Jeho slavná básnická „Píseň tvorstva“ dodnes slouží jako ta nejkrásnější ekologická hymna, kde s hlubokou pokorou děkuje za bratra slunce, sestru lunu i matku zemi. Pro nás šamany a milovníky přírody je zkrátka dokonalým důkazem, že ekologické myšlení má hluboké duchovní kořeny napříč dějinami i náboženstvími. Kromě lásky ke zvířátkům hlásal Frantík i radost. Ale tu čistou jakou mají zvířátka. Ne tu lidskou podmíněnou konzumem a ctižádostí. A to je kromě ekologie, ochrany zvířat aktuální také!
