Článek
Současná hektická doba a můj již přece jen trochu pokročilý věk mě donutily k zamyšlení a k finální rekapitulaci mého zřejmě již beznadějně promarněného života. V kontextu toho, co vám hodlám sdělit se dnes ve svých úvahách zaměřím pouze na závěr svých vysokoškolských studií na matematicko-fyzikální fakultě UK a zejména na obhajobu své závěrečné práce.
Velkou námahu jsem tehdy musel vynaložit hlavně na to, abych sehnal vůbec někoho, kdo by mi byl ochoten dělat vedoucího té práce. Vyslechl jsem řadu někdy i zcela trapných výmluv mnou oslovených pedagogů. I když jsem docela chápal jejich obavy, sázka na mne se totiž zhruba rovnala investici do projektu pěstování teplomilných rostlin na Měsíci, byl jsem přesto dosti rozladěn. Smiloval se nade mnou až „přítel studentů“, tehdy ještě odborný asistent a pozdější docent Zdeněk H., starší bratr mé kolegyně z ročníku. Ten mi dokonce slíbil, že požádá svého přítele Aleše P., dnes již ctěného univerzitního profesora na odpočinku, aby se ujal oponentury mé práce. A hned mi nekompromisně vnutil i téma té práce. Jakýsi pan Isbell měl totiž v té době velký problém!
Neuváženě vypustil do ovzduší akademického světa jakési smělé tvrzení o transformaci pevného bodu komutujících spojitých transformací, tvrzení o němž byl přesvědčen, že má obecnou platnost. Ale dokázat to již nedovedl. Zatím dokázal platnost tvrzení jen pro některé funkce. Vyzval tedy matematiky celého světa ke spolupráci. Pomyslel jsem si, že do problémů pana Isbella mi je „kulový“ a on když něco neví určitě, tak má raději držet hubu, ale zároveň jsem dobře chápal, že spolupráce je má poslední šance na řádné dokončení studia. Navíc mě Zdeněk ujistil, že ode mne se samozřejmě neočekává řešení problému a že bude stačit, když ve své práci problematiku náležitě objasním čtenáři a přiložím zatím dostupná částečná řešení, samozřejmě s uvedením zdrojů. Nesmírně potěšený tímto ujištěním jsem se hbitě přesunul do své oblíbené pivnice, ve které jsem až do uzavírací doby oslavoval zdárné pokračování studia.
Jak jsem se dostal domů si již nepamatuji. Pamatuji se jenom na pár facek, kterými mě před polednem probudila má milovaná a milující matka. V ruce držela mé poněkud znečištěné zánovní gatě, které jsem měl předešlý den na sobě a které se chystala vhodit do pračky. Současně mi s odporem předala pivní tácek, který údajně našla v jejich kapse. Tácek byl pokryt hieroglyfy, které vzdáleně připomínaly matematické vzorce. Později, již zcela střízlivý, jsem si s úžasem uvědomil, že pivní tácek obsahuje doslova poklad. Z tácku se na mne šklebilo něco, co se dalo označit za jedno z částečných řešení problému pana Isbella! Kdo je autorem řešení na tácku kupodivu nestálo. Ale tácek je nepochybně můj a tak jsem si řešení bez výčitek svědomí přivlastnil. A později jsem toto řešení ve formě věty s důkazem uvedl hned na začátku své závěrečné práce. Pak následovala asi dvacítka dalších vět s důkazem. Všechny ty věty ovšem měly své autory, které jsem poctivě zmínil v příloze.
Celá obhajoba mé práce se pak zvrhla pouze na snahu oponentů vynutit ze mě přiznání kdy, kde a od koho jsem tu první větu opsal. Jejich vyšetřovací metody si přitom v ničem nezadaly se středověkými metodami španělské inkvizice.
Ale já jsem se k ničemu nepřiznal! Ne proto, že bych byl takový hrdina, jsem jinak docela srab, ale já to opravdu nevěděl! Mé utrpení ukončil až moudrý předseda zkušební komise, akademik profesor Vojtěch J. Ten prohlásil, že mi věří a že se snad až tak nic hrozného nestalo a navrhl klasifikovat moji práci jako výbornou…
Co by dneska za tak empatický přístup dali mnozí studenti práv třeba v Plzni! Ono se ostatně vůbec mnoho věcí od té doby změnilo!
Zejména vznikly nové fantastické vědní obory, před kterými se musí matematika jít s hanbou schovat. Pochopil jsem to až když jsem narazil na Internetu na dokument:
Kdo bude v ČR vlastně pracovat. Směry VŠ.
V dokumentu jsem nalezl zajímavé informace. Mne osobně nejvíce zaujala témata diplomových prací na pražské Univerzitě Karlově. Mile mě překvapilo, že autorkami uváděných diplomových prací jsou převážně ženy, tedy budoucí matky, u kterých lze předpokládat, že své vědění s láskou předají dalším generacím. A vzhledem k tomu, že žiji ve společné domácnosti již pouze se svou milovanou čtyřnohou přítelkyní Miki, soustředil jsem se na diplomovou práci s lákavým titulkem:
Souvislost mezi osobností majitele a behaviorálním profilem jeho kočky
Do diskuze o této podnětné diplomové práci jsem se pokusil vtáhnout i svou milovanou přítelkyni, ta však prohlásila, že je to možná pro kočku, ona mi to ale nesežere a mám jí proto nabídnout raději maso z konzervy nebo alespoň granule. A hejbni sebou, kocourku! Nebo bude zle!!
Celá záležitost s diplomkou měla tehdy šokující happy end. Bezprostředně po dokončení studií jsem nastoupil na jednoroční a v té době povinnou vojenskou službu. A zde mě dostihl dopis vedoucího mé diplomové práce Zdeňka. Ten mi v něm oznámil fantastickou zprávu. V USA jistý mladý matematik s indickými kořeny nezvratně dokázal, že Isbellův problém obecně platné řešení nemá. To tedy znamená, že všechna parciální řešení včetně mé geniální věty mají navěky platnost a navěky tak obohatí pokladnici světové matematiky. Moji počáteční euforii, že jsem se zařadil po bok takových velikánů jako byli například Pythagoras, Archimedes či Poincaré, mi na stará kolena poněkud kalí zjištění dosažené optikou mého dnes již zralého věku, že z hlediska vývoje lidstva je celý Isbellův problém, a to včetně jeho částečných řešení, v podstatě na ho… a pro lidstvo má asi takový význam jako například hlubokomyslné a moudré výlevy zdrcující většiny poslanců v tom našem českém parlamentu…
Ale žádný člověk, ba ani celé lidstvo, nemůže chtít všechno!
