Článek
Proč si na nicneříkajících titulech tolik zakládáme?
Asi v deseti letech jsem zažila natolik potupnou historku, že se stala jedním z okamžiků, který mě provází celým životem. Vidím tu kuchyni jako včera. Trávila jsem víkend v domě své nejlepší kamarádky, jejíž maminka byla dětská lékařka.
No co, moje maminka byla ředitelka školy, ale jako dítěti mi to bylo docela fuk. Maminka jiné kamarádky prodávala v cukrárně, a to bylo mnohem praktičtější. Důležité pro mě bylo jenom to, že maminka oné kamarádky, ta paní lékařka, na mě byla hodná. V domácnosti s nimi žila ještě babička, která byla sice přísná jako metr, ale jinak taky docela fajn.
S kamarádkou, které budu říkat třeba Ivana Nováková, jsme po nedělním obědě pomáhaly s nádobím. Já jsem utírala a uklízela do skříněk, ale nevěděla jsem, kam co patří. Tak jsem se slušně zeptala Ivaniny maminky: „Paní Nováková, kam patří tenhle hrnec?“
To jsem si ale pěkně naběhla. Zatímco maminka mi v klidu ukázala tu správnou skříňku, obořila se na mě babička, její matka. „Pro tebe to není žádná paní Nováková, ale paní doktorka! Nestudovala tak dlouho jenom proto, aby byla nějaká obyčejná Nováková. Je to paní doktorka, tak ji tak i budeš oslovovat. Jak tě to doma vychovávají?“
A bylo to. Nevěděla jsem, že povolání je víc než jméno, a že lidé studují proto, aby si jich ostatní považovali. Styděla jsem se, bylo mi trapně a v hlavě jsem měla zmatek. Do té doby jsem si myslela, že se lidé identifikují jménem a je slušné si ho pamatovat, nikoli prací, kterou vykonávají. O akademických titulech jsem velké povědomí neměla, takže jsem „doktor“ považovala za profesní označení.
Už dávno jsem velká holka a v titulech, alespoň těch mezinárodních, se trochu vyznám. Abych se ale přiznala, jejich používání v běžném životě mi hlava pořád nebere a vnímám je jako výraz diskutabilního elitářství.
Dosažené akademické vzdělání je zcela jistě významná meta, která si zaslouží uznání a v odborném a profesionálním světě má své odůvodnění. V běžném občanském životě již nikoli. Ba právě naopak.
Oslovovat někoho pane inženýre mi zkrátka nejde přes jazyk. Mám při tom pocit, že toho člověka odosobňováním urážím a znevažuji. Vždyť on má přece své občanské jméno, které ho identifikuje, nikoli jakýsi anonymní inženýr, kterých v Čechách běhají tisíce a tisíce.
Vím, že to asi pěkně schytám a takových babiček jako byla matka paní doktorky Novákové je mezi námi hodně. Protože ale pocházím z rodiny, kde se to tituly hemží, tak si snad trochu dloubnutí mohu dovolit.
Bakaláři, magistři, inženýři a co já vím, jaké všechny tituly se v běžném hovoru a oslovování používají, a dokonce se registrují i v občankách a cestovních pasech, jsou výsadou našeho regionu. Nejsme se Slováky jediní, takoví Rakušáci jsou na tom podobně.
Pro zbytek světa jsme ale nepochopitelným unikátem. Skutečné tituly, které se používají zejména v profesním a akademickém světě, začínají až u různých doktorských zkratek a pokračují výš.
V těch zemích, kde je to aktuální, třeba ve Velké Británii, se do oficiálních dokladů zapisují pouze šlechtické tituly, které tvoří součást jména. Kupříkladu baron, markýz, sir a podobně. Samozřejmě u nás je registrace dosaženého vzdělání úzus a národní specifikum a ponechme to tak, jak to je.
Jedinými tituly, které se mezinárodně skutečně v konverzaci používají, jsou doktor a profesor. V těchto případech jde ale většinou o vymezení profesní, nikoli akademické. Já kupříkladu chodím k doktorce Adrianě, která je moje obvoďačka.
Jiná věc je ovšem společenská norma při osobním kontaktu, který se odehrává mimo profesionální rovinu. Kdybych tu svoji doktorku Adrianu potkala v obchodě se zeleninou nebo v baru, zcela jistě by se mi nepředstavila jako doktorka Adriana. Což by pravděpodobně neudělala ani paní doktorka Nováková. U jejího manžela inženýra už si tak jistá nejsem.
Respekt titulem lze získat v odborných či profesních kruzích, a tam by také měl zůstat. Dělení občanské společnosti dle dosažených diplomů a důraz na pár studijních let zakončených bakalářem, magistrem či inženýrem, je z mého pohledu pokrytecké. Jak k tomu přijde takový mistr kuchař, který se vyučil u Michelinských hvězd a žádná zkratka před jméno mu přidělena nebyla? Proč by čtyři roky na ekonomce měly někoho oslnit? Snad kromě personálního oddělení, kde se onen inženýr uchází o místo.
Teď si možná budu protiřečit, ale titulem bych skutečně někoho přirozeně označila. Toho, kterého si pro jeho akademické úspěchy vážím. To je v případě profesorů, zasloužených hvězd ve svém oboru, před kterými skutečně smekám.
Tím chci naznačit, že oslovení je pro mě otázkou úcty k danému člověku. A lidí si obvykle vážím podle něčeho docela jiného, než je zakončené vysokoškolské vzdělání.
Jestli si to někdo přeje, z úcty k jeho preferencím ho budu oslovovat pane inženýre, magistře nebo bakaláři. Ale ne z úcty k titulu. Navíc si budu sama připadat pokrytecká, že znevažuji osobnost dotyčného tím, že vynechám jeho jméno.
Proč jsem se vůbec začala vrtat v zajetých kolejích? Snad protože jsem za dlouhá léta v zahraničí na tyhle naše standardy trochu zapomněla a křestní jméno je často jediné, které v kontaktu s ostatními lidmi používám. A to včetně nadřízených. Je to fajn, aspoň si nemusím pamatovat jejich dosažené vzdělání.
Nedávno jsem ale měla řetězec zážitků, které mě vrátily do rodných zvyklostí. Během pár dnů jsem absolvovala pohovory do dvou různých firem. Jedna byla česká a ta druhá nadnárodní. První z nich byl s Čechem, jehož jméno si vůbec nepamatuji. Abych si nenaběhla, říkala jsem mu tak, jak se prý má a jemu se to líbilo. Pane inženýre. Ten druhý se jmenoval Edison. Krásné jméno, že?
Do jedné mezinárodní společnosti, kde momentálně působím, přišel rozzlobený email od zákazníka, který si stěžoval na přístup klientského servisu. V českém textu udělal dvě gramatické chyby a před jméno v podpisu přidal zkratku inženýr. Asi proto, aby zdůraznil nárok na kladné vyřízení své žádosti a brali jsme ho skutečně vážně.
Pan inženýr reklamoval kalhoty. Odepsali jsme mu slušně. „Dobrý den Petře, děkujeme, že nás kontaktujete…“
V kalhotách jsme si zkrátka všichni rovni.
