Ty vole, pane doktore: Jak tituly odhalují naši (ne)vychovanost

V české kotlině tu a tam proběhne diskuze o smysluplnosti užívání akademických titulů. Debata o titulech se samozřejmě často točí kolem jejich nadužívání a zásluhách různých profesorů, docentů, doktorů či inženýrů, kteří z logiky věci nepracují rukama, jsou proto pro část společnosti postradatelní a užívání titulů v běžné komunikaci je bráno jako elitářství, povyšování se apod. Ze stejné kategorie je článek autorky Česká psina Proč si v běžném životě zakládáme na titulech aneb naše české inženýrství. Článek není prost polopravd a mýtů a je vyprávěn v narativu, ve kterém autorka zjevně nemá zkušenosti s vyšším vzděláním, přičemž snahu užívat získaný titul chápe jako elitářství a zbytečnost, která by měla být zavřená na univerzitách, maximálně pak u lékaře. Ono je to s těmi tituly nicméně o něco složitější. Jaký je vlastně smysl akademických titulů a proč je dobré je využívat? A na čí straně je chyba, když titul v komunikaci použijeme či ne? To pojďme společně krátce rozklíčovat.

Ponechme nyní stranou třeba některé politiky a pochybně získané tituly z kdejakého oboru, kde bychom i mohli říci, že titul chtějí především kvůli společenskému postavení. U většiny univerzitních a jiných vysokoškolských oborů je získaný titul především důkazem, že absolvent naplnil standardy požadované studiem a odměnou je mu možnost užívání příslušného akademického titulu. Je to takový odznáček za úspěch na poli vzdělávání, který může absolvent hrdě nosit a měl by dokazovat, že u něj lze očekávat určitou míru znalostí a dovedností. Zejména vyšší akademické tituly přitom nejsou jen odrazem přesně narýsovaného studia, ale usilovné mnohaleté práce v těžce konkurenčním, neustále se vyvíjejícím mezinárodním prostředí. Je otázkou, jak by se proměnila úroveň české debaty, kdyby si cestou průměrného akademického pracovníka musel projít každý, kdo tituly zpochybňuje.

Položme si jednoduchou otázku. Pokud potkáme na ulici starostu své obce, oslovíme jej jeho příjmením? Ovšem že ne, oslovíme jej titulem starosty. Pokud budeme sedět v soudní síni a budeme komunikovat se soudcem, oslovíme jej jeho příjmením? Samozřejmě že ne, oslovíme jej „vaše ctihodnosti“. Stejně formálně budeme oslovovat osoby v jakémkoli, především formálním styku. Nic z toho není otázkou pýchy, nadřazenosti či dokonce elitářství, ale elementární lidské slušnosti a etikety. Ta nám také říká, kdy, koho a jak oslovujeme, zda profesním titulem (daným pozicí), akademickým titulem (daným vzděláním) či služební hodností (u bezpečnostních složek). Tituly nebudeme z logiky věci oslovovat někoho v čistě neformálním styku. Když si v hospodě objednáváme pivo, na titulu nezáleží. Ale když je váš doktor jen „Pepa“, najednou je titul docela důležitý, že?

Paní autorka zaměňuje několik rovin celé problematiky. Tvrdí, že pouze v Česku a několika státech se klade takový důraz na užívání titulů. To však není ani zdaleka pravda. Pravděpodobně zde naráží na specifické anglosaské prostředí, kde je tradičnější jistý familiárnější přístup oproti státům východní Evropy včetně Česka či třeba Rakouska, kde je historicky zakotvený více formální přístup v komunikaci. S jistou nadsázkou by šlo vysledovat vzorec, kdy čím více na východ, tím silnější důraz na titulové oslovování. Do značné míry je to dáno tím, že angličtina neumí příliš dobře rozlišovat mezi tykáním a vykáním. S tím, jak je angličtina běžným jednacím jazykem v mezinárodním prostředí, se familiárnější přístup s absencí titulů dostává i do českého prostředí. Spolu s tím však přichází i určitý despekt k vyššímu vzdělání, který v anglosaském prostředí nenajdeme. Jiným faktorem je, že nejvyšším titulem v anglosaském prostředí je doktor (Ph.D.). Vyšší tituly jsou již čistě profesní a dané pozicí na univerzitě, nikoli vzděláním a absolvovanými zkouškami, jako je tomu v českém prostředí. Neznamená to však, že se americký profesor nepředstaví titulem. Jen vám sdělí titul daný jeho pozicí na univerzitě, dle společenské etikety důležitějším než jeho osobním titulem doktora. V písemném formálním styku se takový člověk často podepíše i svým akademickým či profesním titulem, stejně jako profesor český.

Na tomto místě už si představuji ty komentáře, jak se mě snaží čtenáři přesvědčit, že nepoužívat titul není nevychovanost. Je pravdou, že naprostá většina držitelů akademických titulů na oslovování titulem nijak nebazíruje, bez ohledu na to, zda se pohybujeme v anglosaském či českém prostředí. Pokud k někomu takovému přijdete a oslovíte jej pouze příjmením, neurazí se a neopraví vás. Ostatně, ve společnosti, kde je pro mnoho lidí vrcholným výraze úcty oslovení „ty vole“, by to bylo možná i zbytečné. Podívejme se na to nicméně opačnou perspektivou. Když už člověk jednou titulem disponuje, je otázkou slušného vychování jej tímto titulem oslovit. Je v pořádku, když dotyčný posléze pronese „prosím, jenom pane Nováku.“ Dokazujete tím naopak vlastní vyzrálost a úctu k druhým. Dokazujete, že jste vynaložili dostatek času a úsilí, abyste si titul dotyčné osoby zjistili a oslovili jej tak. To není slabost, ba právě naopak. Bez ohledu na to, zda jste kolega z akademického prostředí, řemeslník nebo pokladní v supermarketu s výučním listem, pokud oslovíte osobu správným titulem, je to nezpochybnitelným důkazem vaší osobní integrity – respektu k úsilí druhých, schopnosti držet se etických standardů a hodnot společnosti či schopnosti profesionálního jednání a vystupování. Není v tom nic elitářského, není v tom nic povýšeneckého. Je to jen výraz respektu člověka k člověku. A buďte si jistí, když svého souseda doktora oslovíte „dobrý den, pane doktore“ ve snaze vyjádřit úctu a respekt, bude se i on stejným způsobem dívat na vás.

Nutno dodat, že ke stavu, kdy zcela vážně část společnosti považuje užívání titulů za elitářství, přispívá už vzdělávací systém. Všichni si pamatujeme, jak jsme své učitele na středních školách oslovovali „pane profesore, paní profesorko“, byť žádným profesorským titulem nedisponovali. Zdá se to nevinné, ale v kontextu toho, že nedílnou součástí úvodních hodin studia na vysoké škole je problematika oslovování, nebylo by lepší, aby se tato část společenské etikety dodržovala už na školách nižšího stupně? Není také čas na to, abychom si přestali titul doktora univerzálně zaměňovat za povolání lékaře? Ne snad proto, že bychom si chtěli hrát na elity, jak naznačuje paní autorka, ale proto, abychom se učili zásadám slušného chování a lidi oslovovali jejich titulem, ať už akademickým či profesním, ve smyslu vyjádření úcty a respektu k druhému člověku.

Samostatnou kapitolou je snaha některých držitelů titulů dosáhnout s jejich pomocí některých výhod. Netvrdím, že takoví jedinci neexistují, byť jsou jednoznačně v menšině. Sám však několik let provádím experiment v místním supermarketu. Jelikož působím jistým neformální dojmem, pro někoho tzv. nedbalou elegancí, pro jiného jsem zálesák v nepadnoucím oblečení, setkávám se s tím, že semnou pokladní v místním obchodě jednají s jistým opovržením. Avšak ve chvíli, kdy na sebe místo plandavé zimní bundy obléknu vlněný kabát a změním tak zevnější projev, chování pokladních je diametrálně odlišné, slušnější, laskavější, ve všech směrech příjemnější. Podobně to funguje v jakékoli jiné situaci včetně návštěvy lékaře. Ne snad proto, že bych chtěl získat jakoukoli výhodu. Ostatně štěteček do krku při vyšetření streptokoka nebo prst do zadku při vyšetření prostaty dostanu s titulem i bez. Ale od chvíle, kdy má lékařka a sestřička ví, že komunikují s doktorem, jejich jednání je o poznání příjemnější. Když paní autorka hovoří o tom, že „v kalhotách jsme si všichni rovni“, není lepší než jednat s každým jako s kusem hadru, jednat s každým, jako by všichni disponovali nějakým titulem a zasloužili si úctu a respekt? Když už ne pro libovolný titul, tak pro titul slušného a vychovaného člověka? Jsem přesvědčen o tom, že trocha té zdvořilosti by české společnosti jen a jen prospěla. Pokud k tomu potřebujeme tituly před jménem a za jménem, budiž.

Pamatujme si proto jednoduchá pravidla.